Našel jsem článek o loňském soustředění v Turecku, jenž jsem nakonec nezveřejnil. Přidávám ho proto aspoň nyní jako předkrm ke článku, který se chystám napsat k letošnímu Turecku. Snad to nebude příliš pesimistické čtení.
 
Turecko ročník 2013 bylo lemováno několika pamětihodnými událostmi, které zůstanou v naší paměti a ještě dlouho budou některé z nás budit ze sna.
Nadšené zkazky loňských účastníků i jejich osobní příklad způsobily, že v počtu 22 osob jsme se taktak vešli do letadla a před výběhy musel trenér koordinovat minimálně stejné množství skupin jako při trénincích v hale. Nezamýšleným důsledkem neustálých vzpomínek na loňský hotel Amara Dolce Vita bylo nereálné očekávání, jež se bohužel naplnilo měrou vrchovatou. Snad to bylo tím, že tři pulty s jídlem byly přece jen méně než loňské hromady dobrot táhnoucí se až za horizont. Možná tím, že architekt neměl rád světlo a v pokoji byly místo stropního světla pouze tři stolní lampy. Podobně setmělý byl i bazén, který měl vprostřed sloupy a zedníci k nim přizdili i zídky, čímž z bazénu udělali několik menších chlívečků vhodných spíše pro ráchající se děti než pro plavce. Rozčarováni jsme se ploužili po hotelu a zakopávali o kbelíky, do kterých ze stropu kapala voda. Jednou přiběhly Míša s Renčou z tréninku a před jídelnou pobíhali hoteloví zaměstnanci a uklízeli kusy umakartu. Ve stropě zela asi dvoumetrová díra, jakoby tu nemohl vydržet ani doktor Faust.
Aby nás trenér zbavil těchto chmur, po pondělním zahřívacím výletu na maják do Kemeru naplánoval hned další den výběh do hor s návratem přes legendární kaňon, který jsme se (více či méně úspěšně) snažili absolvovat již před dvěma lety. Podle výkonnosti jsme se rozdělili do tří skupin, jež budu cvičně nazývat chrti, zkušení běžci a holky. Chrti jeli dolmusem do Kemeru, odkud měli vyběhnout 15 km stoupání a poté se spustit 13 km kaňonem. Holky měly vyjet taxíkem až nahoru k ústí kaňonu, lehkým tempem s občasným ztrácením doběhnout na hotel a dát si v klidu oběd. Jak napovídá podmiňovací způsob, realita tureckých hor a místní taxikáři nás opět přechytračili. 
My, zkušení běžci, jsme zvolili střední cestu, jež sice vedla celou cestu po Lykijské stezce (a tedy dost obtížným terénem), ale od začátku jsme tomu uzpůsobili tempo a moje pokusy skupinu rozběhnout se nesetkávaly s úspěchem. Nakonec jsem tedy rezignoval, vyrazil na oběd a navzdory značení doběhl bez větších komplikací na vrchol. Po asfaltce vzápětí dorazily dvě třetiny chrtů, v nohách 22 km. S radostí, že jsme se tak hezky potkali a teď už to jistě půjde bez problémů, jsme se okamžitě ztratili. Nebylo to naposled a když se kilometráž kluků přehoupla přes 35km a začali jsme stoupat do kopce, cítili jsme, jak nám mezi prsty utíká oběd. Utěšoval jsem se, že nám holky něco k snědku schovají, proto jsme byli překvapeni, že na hotel dosud nedorazily, i když jsme je nikde nepředbíhali.
Z následných debat jsme vyvodili, že je taxikář vysadil o vesnici dřív, ale zapomněl je o tom zpravit, čímž jim značně ztížil možnost najít vstup do kaňonu, jenž byl o osm kilometrů a 400 výškových metrů jinde. Turecké značení, vhodné pro milovníky extrémních dobrodružství a šifrovacích her, jim nijak nepomohlo, a tak po několika hodinách bloudění seběhly po asfaltce zpět do Kemeru a odtud doběhly až na hotel. Naštěstí se neujal návrh "přelezeme tenhle kopec a třeba někde za ním narazíme na značku", neboť v takovém případě by možná bloudily ještě dnes.
Pomalu jsme se ploužili na večeři a kouč nadšeně mával mapou Lykijské stezky, kterou si ten den koupil. Leckdo by mohl předpokládat, že tím jsou propříště problémy zažehnány, ale my, zkušení běžci, si počkáme, až v Turecku nastane rozvoj orientačního běhu a zjistí se, že slušná mapa má obsahovat vrstevnice nebo aspoň odpovídat skutečnosti. Sobotní výlet na závěr soustředění nás jen utvrdil v tom, že by nebylo od věci zainiciovat vznik Klubu tureckých turistů, jenž by zajistil, že značení nebude mít nula až šest verzí, kudy postupovat.
Mezi těmito dvěma výlety jsme se snažili naběhat i nějaké svižnější úseky, ale daleko častějšími hosty jsme byli v rehabilitačním pavilonu. Dveře do sauny se samovolně otvíraly a vířivka byla vpravdě eskymácká, takže oblíbenějším místem se staly turecké lázně s vyhřívaným kamenem. Někteří zde vypotili více potu než při trénincích. Venkovní bazén zřejmě fungoval na principu ledničky, neboť byl studenější než cokoli v okolí, říčku vytékající z něj do moře nevyjímaje. Ještěže moře si udrželo svůj tradiční standard, pročež bylo hojně využíváno především při rozcvičkách. Z dalších sportů se ujal hlavně pingpong, předposlední den jsme si zahráli i plážový volejbal. Přes původní problém sehnat čtvrtého do party se nakonec po hřišti pohybovalo dvanáct a více osob nejrůznějšího pohlaví i národnosti a přilehlou zídku obsadila velká skupina fanoušků, takže se hráčům dostalo i příjemné publicity. Cyklistiku vyzkoušel jen Peťa Pechek, Vítkovi s Hankou se totiž po loňských zkušenostech dělalo při pohledu na jízdní kolo nevolno.
Jak jsem již zmiňoval, jídlo pro nás bylo zpočátku zklamáním, a to jak z pohledu kvantitativního, jenž preferuju kupříkladu já, tak z pohledu kvalitativního. V následujících dnech jsme nicméně vždy našli něco, na čem jsme si pochutnali. Barové posezení u recepce bylo kvalitní od samého začátku, a tak jsme po trénincích často protahovali namožené svaly ve zdejších kožených sedačkách a na stejném místě jsme oslavili rovněž Kašíkovy sedmé třicátiny.