Zimní soustředění v Turecku, ročník 2014, bylo opravdu zimní. Nikde jsem letos nezažil tolik sněhu jako na svazích tureckých hor a po okolních vesničkách nejspíš kolují historky o podivných cizincích, kteří šli nahoru dobrovolně zmrznout. Ale o tom později...
Odlétali jsme v pondělí brzy ráno a raději jsme do Norimberka vyráželi s velkou časovou rezervou. Počasí však přineslo velkou sněhovou vánici, jež kousek za námi uzavřela dálnici. Poté jsme se přimotali ještě k několika dopravním nehodám a norimberské ranní špičce, takže jsme ke konci cesty nervózně odpočítávali minuty zbývající do odletu letadla. Druhý problém s dopravou přišel v Antalyi, kde řidič autobusu odmítal odvézt všechny, přestože jsme i s taškami již byli naskládaní vevnitř. Po dlouhém dohadování, během kterého se nás pokusil několikrát neúspěšně spočítat, se čtyři lidi vydali hledat taxík. To se jim podařilo poměrně rychle a po zběsilé jízdě v bouřce dorazili do Kiriše dřív jak my.
Na hotelu už nás čekali staří známí Vítek s Hankou. S ubytováním jsme byli spokojeni, zejména my, kteří jsme na hotelu skutečně bydleli. Štěňák s Ondrou Beranem dostali chatičku na zahradě a během noci zřejmě zaskakovali za vrátné při zvedání závory. Nedokážu si totiž jinak vysvětlit, že Petr, bývalá veliká hvězda, více kilometrů odchodil než odběhal. Naše 22členná výprava navíc nebyla jedinými ubytovanými běžci, v prosazování alternativního dresskódu nám pomáhaly ruské závodnice (pokud to ovšem nebyly vojačky zkoušející možné maskování pro následnou invazi na Krym). K porovnání výkonnosti každopádně nedošlo, neboť Rusky nedorazily ani na jednu z našich rozcviček a tréninkové kilometry nabíraly spíše v úsecích na silnici než vytrvalým blouděním po okolí.
Peněženku jsem po příjezdu svěřil manželce, takže jsem se kvůli nakupování dárků pro svou širokou rodinu nemusel ani jednou trmácet po obchodech. Zato jsem po návratu do Čech místo peněz našel v tašce spoustu oblečení, které jsem nikdy předtím neviděl a myslím, že jsem si je do Turecka snad ani nevezl. Kladné body u nakupujících si získal zejména česky mluvící prodavač, jenž znal nejen Česko a Prahu, ale dokonce i Modřany, kde před lety bydlel.
Kromě oblíbeného popocházení mezi jídelními stoly, které nám zabralo několik hodin denně a občas i kousek noci, nabízelo hotelové zázemí i další pohybové aktivity. Od pingpongového stolu bylo nutné nejprve vystrkat hejno dětí, u venkovního bazénu zase vyrušovala přespříliš aktivní animátorka. Proto jsme nejčastěji využívali regeneračních prostor, kde sauna a turecké lázně s horkým kamenem byly doplněny příjemnou vířivkou a bazénkem. Ačkoli zde bylo možné využít šatny, obvykle jsme chodili rovnou z pokoje v plavkách a županu. To se nevyplatilo Vítkovi, který jednou při příchodu k bazénu zjistil, že pod županem nemá plavky, a po návratu ke dveřím pokoje, že nemá kartu od pokoje. Naštěstí byl župan plánován pro výrazně korpulentnější postavy, takže při žádosti o novou kartu nebudil na recepci větší pohoršení než obvykle.
Ranní běhání okolo moře a následné koupání nám v prvních dnech okořenily výrazné vlny, které dokázaly spláchout i ty nejlepší z nás. Teplota moře a plážový píseček však zajistily pravidelnou hojnou účast, s výjimkou dne, kdy bůh blesku Zeus seslal z nedalekého Olympu bouřku. První společný trénink posílil potřebný pocit pokory před náročnými výběhy do hor. Výběh na maják, jenž jsme z hotelu viděli kousek od nás, nám kromě krásných rozhledů ukázal, kolik jsme toho během roku nenaběhali, a Daniela zjistila, že se dá běhat i jinde než na asfaltu. Na vrcholu proběhlo seznámení s lykijskou značkou, takže na zpáteční cestě takřka všichni zabloudili. Poučné bylo zejména poznání, že značky mohou být nakresleny na libovolně malých kamenech, neboť to v případě potřeby usnadňuje přeznačení trasy.
Druhý den jsme odzkoušeli asfaltky v horách a jak dlouho vydržíme běžet z kopce, než nám upadnou kolena. Protože všichni přečkali i mnou vedený odpolední trénink, mohli jsme se ve čtvrtek odvážit na celodenní výlet. V několika taxících jsme se přepravili do Cirali, abychom se postupně rozpadli do mnoha malých skupinek. Trenér s pěší skupinou vyrazili nejprve k věčným ohňům na Chimérách, s tím, že následně navštíví vesničku Olympos. Většina běžců naopak vyrazila k Olymposu, ovšem po dvou stech metrech byli zastaveni něčím, co připomínalo spíše řeku než strouhu. Štěňák šel příkladem, vyzul se a statečně se vrhnul do proudu, ale když musel zvednout boty nad hlavu, aby je udržel suché, stal jsem se vůdcem diverzantské skupinky, která si onu vesničku raději nechá ujít. Pěší skupina po naší zprávě Olympos také vynechala a raději strávila delší čas na Chimérách. Postupně se přes hřeben na cestu zpátky vydávali jedni běžci za druhými, někteří až do Kiriše, někteří jen k autobusu do Tekirovy. V náročných úsecích okolo útesů jsme nemohli nevzpomenout výlet, při kterém zde Vítek táhnul horské kolo. V jednom zálivu jsem se s Vlaďkou odpoutal od moře a vydal se po svých stopách z minulých let. Podél potůčku jsme vyšplhali na věnčitý hřeben hor a pro samé kochání se velkolepými výhledy jsme sem tam ztratili značku. Udrželi jsme však směr a po několika hodinách dorazili k dálnici, kde jsme se hladově vrhli na pohozené nahnilé pomeranče, než jsme byli schopní stopnout si dolmus do Kiriše. Všichni se vrátili vcelku bez komplikací, a tak Štěňák s Kašíkem naplánovali výlet, jenž by zaplnil poslední bílé místo v této oblasti a zmapoval poslední souvislý úsek Lykijské stezky, kde jsme se ještě neztratili.
V počtu sedmi lidí jsme vyjeli taxíky do vesničky Gedelme, ležící kolem 700 m.n.m., a naším cílem bylo sedlo pod vrcholem Tahtali, ležící podle mapy okolo 1600 m.n.m. Hostinský v Gedelme se nás snažil zadržet poukazy na hromady sněhu a mrazivé teploty a když to nevyšlo, alespoň nám prodat teplé oblečení. My jsme se však jeho naivním představám zasmáli, naposledy se společně vyfotili a vyrazili, k mému překvapení pouze svižnou chůzí. Značka se nám okamžitě ztratila, ale po asfaltce jsme zhruba za hodinu dorazili do podhorské vesničky, kde jsme se na značku bez problémů napojili. Po nějakém čase jsme ovšem zjistili, že jsme se napojili na cestu zpátky do Gedelme, po níž jsme měli přijít. Holt když už výjimečně narazíte na směrovník, nesmíte spoléhat na to, že neplní zároveň funkci větrné korouhvičky. Nicméně i tuto překážku jsme zdolali a po dalším putování se na svahu kousek pod sedlem začaly objevovat první známky sněhu. O kus výš už byla pokrývka souvislá a zcela zledovatělá, ale naštěstí vedla cesta suťovým polem, takže jsme skákali z kamene na kámen a od smrčku ke smrčku. Pak jsme se přehoupli do romantického ledovcového údolí, kde jsme si krátce odpočinuli a kde se s námi rozloučila lykijská značka. Sedlo bylo zjevně docela blízko, bohužel nám nebylo jasné, kterým směrem, tak jsme se vydali dále dle intuice. Posouvali jsme se po zasněženém svahu stále výš a výš a kameny nebo podrážkami bot dělali stupy, aby se nám šlo lépe. V nejvyšším místě (okolo 1800 m.n.m.) vytáhl Štěňák flaštičku poslední záchrany a poté po více jak čtyřech hodinách stoupání začala fáze sestupu. Zhruba každého půl kilometru byl někde na kameni malý kulatý červený flek a rozhodli jsme se to považovat spíše za značení nějaké trasy než za zbytek krve neopatrných turistů. S mizejícím sněhem rostla i dobrá nálada, dokonce jsme se s postupujícím odpolednem i rozběhli. Ve vesničce Bejčik se zničehonic objevila lykijská značka, kterou jsme naposledy viděli před několika hodinami v onom ledovcovém údolí na druhé straně hor. Jelikož jsme nenašli nikoho, kdo by byl ochoten nás odvézt dolů k dálnici, seběhli jsme to po vlastních nohou a dokonce jsme si ještě zaběhli do lesa. Dolmus přijel jako na zavolanou a doběh v Kiriši jsme dospurtovali, takže jsme rychle uklidnili obavy těch, kteří vyjeli během dne na vrchol Tahtali lanovkou a odtamtud s obavami shlíželi na zasněžené okolí.
V neděli jsme absolvovali už jen kratší tempový běh, poslední regeneraci, poslední nákupy a poslední pořádné jídlo. Odjezd byl stanoven na neděli na brzkou ranní hodinu, neboť hotel zřejmě zamýšlel ušetřit na naší snídani. Ale to jsme si nenechali líbit a kromě rychlého spolykání dvou tří chodů jsme jim ještě udělali pořádný průvan na stolu s ovocem. Od té doby se na bohaté rautové stoly těšíme zase do příštího soustředění.