Jak mě v Curychu zlobila okostice na pravé noze, tak mě po Pražském maratonu při následných trénincích nějak chytla bolest v levé noze z vnitřku nad kotníkem, tedy ne klasicky okostice, ale něco trošku jiného. Mezi Prahou a LGT Alpin bylo zase 5 týdnů, stejně jako mezi Curychem a Prahou, tak akorát zregenerovat, něco (spíš málo) potrénovat, no tedy raději s tou bolestí jen lehce pobíhat. Tentokrát jen 266km mezi těma dvěma závody. Co se kvality týče, po deseti dnech jsem začal docela těžkým 11km fartlekem po městě, to ještě byla levá noha v pohodě. Stejně tak při dalších 4x1km úsecích. Po 13 dnech jsem si dal delší běh 33, @4:51, to tedy bylo dost rychlé (pravda hnala mě nějaká blížící se bouřka a utekl jsem jí). Ale tak dobře se mi běželo... Odměna se dostavila hned další týden, ona levá noha..., no čert aby to vzal. Co se dá dělat, skoro celý týden zase pauza, stejně toho bylo nějak víc v práci, tak to až tak nebolelo, naštěstí :-). V pátek jsem si tedy doběhl do lesa v Chuchelském háji na VK, po prvním kopečku najednou bylo po bolesti, až se mi nechtělo věřit. Vyklusal jsem si jich tedy 6, ne nějak rychle, spíš jen šlo o zvyk na běh do kopce. Pak jsem to zopakoval ještě v neděli a další týden už naposled v Basileji v podzemí hotelového fitness na běhátku a absolutně bez kyslíku (oni tam prostě "zapoměli" dát nejakou trubku, kterou by se tam vháněl čerstvý vzduch). Myslel jsem že 6-tý VK už fakt padnu, a to jsem to vybíhal fakt pomalu. Další den jsem ještě pobíhal 21km po Basileji a pak si dal přesně týden pauzu a doufal, že bude klid.

Klid moc nebyl, levá noha nějak zlobila dokonce i při pouhé chůzi. Už jsem ze zoufalství hledal "zázračné" (konopné a pod.) masti, ale v Basileji to byl dost problém. V nějaké "rozhodně ne lékárně", spíš to bylo zařízení zaměřené na přírodní medicínu, mi něco podobného konopné masti dali, ale že by to nějak pomáhalo, no, to asi fakt ne :-) Ve středu mě navíc chytlo hodně slušné nachlazení - pilot pustil v úterý klimatizaci úplně naplno, a tak jsem cestu absolvoval v letící lednici v jinak horký den, a v krátké košili. Ve čtvrtek jsem obíhal lékárny po Basileji a sháněl něco, co by odpovídalo našemu a mě osvědčenému Preventanu Quattro. Nicméně ubytování už bylo zaplacené, cesta domů na víkend už v plánu taky nebyla, stejně nezbylo než tam jet, a holt se v sobotu ráno uvidí (hehe, stejně bych vyběhl, i kdyby se všichni čerti ženili, to bych asi nepřežil, kdyby ne). Vyrazil jsem tedy z Basileje v pátek odpoledne vlakem do Curychu, přesedl na RJ (rakouský RailJet) a mířil do Buchs, odtamtud busem až do Bendern do místní fabriky na uzeniny, kde bylo maratonské zázemí (a firemní prodejna oněch pochoutek). Hned po otevření v páteční podvečer si vyzvedl číslo a vydal se pěšky do nedalekého Schaan, kde jsem měl zamluvený hotel.

Na hotelu v Schaan, světe div se, opět problém s rezervací přes Booking.com, ještě jsem měl docela živě v paměti anabázi v Curychu...:-) Nicméně na rozdíl odtamtud, tady se tvářili velmi ochotně, a že to vyřeší, jen musím tak hodinku počkat - no na co asi...? No, až mi připraví "nějaký" pokoj. Na Booking.com ty pokoje vypadaly moc hezky, řekněme i na trávení delší dovolené. No nic, sedl jsem si alespoň do restaurace, vysvětlil ochotné obsluze (po prvotním odmítnutí jen těstovin), že před maratonem do sebe potřebuji narvat kopec právě těstovin a po kratší diskuzi si tedy dal krevety s těstovinami - kupodivu teď už mi ke krevetám nabídli i tagliatelle místo špaget. Asi jsem to s tím vysvětlováním trochu přechnal, nebo byli tady příliš ochotní, dostal jsem za chvilku fakt horu těstovin s krevetami. Normálně by mi to stačilo asi tak na týden, ale teď mi pocit slušnosti nedovolil ani pomyslet na to, že to teď nedojím :-) Tak jsem to za tu hodinu do sebe narval, zapil džusem a chystal se zaplatit, když ke mě přiběhl vedoucí z recepce, ó né, ještě né, ještě tady máme pro Vás dezert! Marně jsem protestoval,... hádejte co mi přistálo na stole! Ano, správně, dortík s kopcem domácí zmrzliny! Tak tohle je úplně ideální na můj ještě přece jen bolavý krk, super, co teď  sakra s tím? Hned jsem zavrhl metody Mr. Beana, to fakt tady nešlo, byl jsem tu skoro jediný host (bylo ještě relativně brzy) a navíc bedlivě sledovaný, abych měl všechno a aby mi chutnalo, když už ty trable s pokojem...:-) No, co se dalo dělat, tak jsem tu medicínu do sebe hrdinně a opatrně ještě narval, i přes ty těstoviny, co ještě nesklouzly snad až z krku níž a po zaplacení se odebral do pokoje. No, takhle jsem se fakt teda snad nikdy nenapráskal, tak se to snad zítra zužitkuje... Pokoj měl číslo 13 a mezi 12-tkou a 14-tkou navíc tenhle pokoj jaksi nebyl. No, ono totiž 13-tky na hotelích zpravidla ani nebývají. Ukázalo se, že třináctka je takový pokojík úplně na konci chodby, užívaný spíš jinak pro občasné přespání personálu. Byla to nudlička asi 1.5m široká o něco delší než postel a v chodbičce mini koupelnička, kam se už nevešly dveře a tak tam visel jen závěs. Podstatné bylo, že po vlastnoručním spravení splachování -už jsem neměl sílu obtěžovat s tím recepci :-) - se tam dalo dost dobře spát.

Ráno jsem dorazil po půl sedmé na snídani, ale nějak jsem neměl po té předešlé večeři vůbec hlad. Tak jsem se nějak donutil sníst pomalu aspoň dvě malé housky s kousíčkem sýra a před osmou vyrazil busem na start. Což bylo hodně brzo, ale autobusy jezdily v sobotu po půl hodině a tím posledním, kterým bych to stihl se mi zase jet nechtělo, co kdyby se zrovna třeba rozbil? To už bych to pak musel dosprintovat a ani bych to asi s batohem na zádech nestihl... Opět tedy žádný stres. Chvíli jsem se tam vyloženě poflakoval, chvilkami rozcvičoval (stejně to s tou bolící nohou nemělo žádný velký přínos) a čekal do 9-ti na start. Dobré aspoň bylo, že už ani nebolelo aspoň v krku, očividně včerejší "medicína" zabrala :-) Když už čas natolik pokročil, že byl nejvyšší čas pět minut před 9-tou se odebrat do koridoru, zjevila se tam Dáša Kloudová s přítelem, očividně už ve spěchu a po rychlém pozdravu mě hned pobavila dotazem, "kde se vydávají čísla?". No, to i mě už docela dorazilo :-) Rychle jsem jí tedy zavedl nahoru do jídelny, číslo se našlo hned, fronta touhle dobou tam (naštěstí :-) ) už nebyla, ale pak jsem se holt už musel omluvit a odsprintoval na start. Zařadil jsem se a po pár vteřinách padl výstřel. Tak aspoň trošku toho stresu nakonec bylo :-)

Prvních deset km vede po cyklostezce podél Rýna do Vaduzu úplně po rovině, a tak jsem si to s tou mou nohou trošku tady odtrpěl. Po startu mé tempo nustále klesalo až to bylo na desítce @4:27. Pak už začalo naštěstí stoupání, což už bylo na mou bolavou nohu daleko šetrnější a po chvíli přestala úplně protestovat. Nicméně díky tomu nachlazení z předchozích dnů jsem neměl nějak vůbec sílu, do kopce jsem sotva klusal a nechal se v klidu předbíhat. Po prvním 11km stoupání se trať vyšplhá asi o 1100m nad údolí Rýna, s nádhernými výhledy, už nad mráčky. Prudší kopečky už jsem pojal vyloženě turisticky, přesto jsem se přesně v půlce trati kousek pod hřebenem ocitl za 2:05. To mě docela navnadilo, další část tratě byla z kopce s následným velmi mírným stoupáním a i když jsem s nějak dobrým časem opět nepočítal, tady to vypadalo celkem dobře. Předloni jsem to zaběhl za 4:19 a tak to vycházelo zhruba aspoň na to samé. Z klesání jsem to trošku napálil a pár lidí vzal, na 25km hodně lidí končilo (běželi jen 1/2M+) a do dalšího mírného stoupání jsem pokračoval už dost osamoceně. Už mě tam ani moc lidí nepředběhlo. Prudké stoupání po skoro kamzičí stezce jsem vyšel a pár lidí dokonce předešel :-) Nahoře už jsem toho měl stejně ale plné zuby a po té nepříliš vydatné snídani jsem už měl i hodně velký hlad, dokonce jsem ho už zaháněl i banány na občerstvovačkách. Následný seběh do Malbunu byl celkem ok, v Malbunu ale následoval prudký 500m kopeček, který jsem si zase v klidu vyšel. Závěrečný 5km okruh na stráních v údolí nad Malbunem jsem už neměl ani moc sílu běžet, jen jsem se snažil takovým klusem hýbat dopředu a občas hlídal hodinky, odhadem to +- vypadalo pořád na nějakých 4:20, pokud sebou trošku svižněji pohnu. Což se na posledních 2km z kopce celkem dařilo, na běh z kopce už chybějící síla nevadila, a tak jsem to tam napálil v průměru asi 3:30, někde i 3:00. Kolega, který mě v posledních stoupáních předběhl se jen na mě nechápavě otočil, co to jako je - doběhl minutu po mě. Vzal jsem takhle celou už potrhanou skupinku 4 běžců a získal zpět i v kopci ztracenou pozici v kategorii. 4:21:00, no skoro stejně jako předloni, po tom nachlazení a turistice do kopců, to byl celkem ještě dobrý výsledek :-)

Dobře běžela i Dáša, na start to nakonec stihla ani ne s minutovým zpožděním, jen pak vybíhala v pomalejším davu, kterým se musela pár kilometrů prodírat. Doběhla to za 4:40, což nebylo v její kategorii nijak špatné. Nahoře jsem měl původně v úmyslu zůstat do neděle, ale tyhle plány mi zhatili v hotelu, který byl prostě plný (no jo, holt každým rokem je běžců všude víc a víc...) a taky počasí, začalo se to nějak mračit chvilku po doběhu. Zašli jsme na masáže a pak jsem se rozhodl raději vrátit zpět do Basileje. Využil jsem tedy rychlého odvozu na nádraží a po 16h. jsem už rakouským RJ uháněl směr Curych. Počasí jinak celkem přálo, ráno bylo po dešti a teplota nešla moc přes 20 po celý den, sice se oteplovalo, ale s tím jak se lezlo nahoru, tak to bylo pořád milosrdné, i když sluníčko občas do té stráně pralo. Lil jsem na sebe vodu, ale nahoře v cíli už bylo i docela chladno, rád jsem se tam převlékl do suchého. V podvečer v Basileji bylo tak akorát, příjemných 22 st. To samé v neděli, šel jsem to velmi volně vyklusat a skončil v nějakém venkovním bazénu, voda byla celkem příjemná na moje unavené nohy.

Jiří Syrovátko

Výsledky: http://services.datasport.com/2014/lauf/lgtalpin/

Záznam: http://connect.garmin.com/activity/520484876

Web závodu: http://www.lgt-alpin-marathon.li/