20140913 Jungfrau Marathon

Posláno v:

reportáž

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Po červnovém LGT Alpinu jsem si dal závodní pauzu a dal se zpočátku jen na lehčí trénink, cílem bylo zbavit se pořád těch drobných ale dlouhých problémů s okosticí a podobně, které mě právě na LGT ještě trochu potrápily. Chtěl jsem se zaměřit už spíš jen na kopečky a tak jsem se 10 dní po maratonu přihlásil na místní Chrischonalauf v Basileji, což byla desítka, první půlka do kopce v místních lesích a pak zase z kopce. Což jsem pojal tréninkově místo tempového tréninku, ale nakonec jsem to proběhl hodně svižně, nohy to snesly i dolů. V dalších týdnech už jsem opravdu jen vybíhal místní kopce, jen jsem si od toho odskočil v srpnu v Praze ve Stromovce na 2 míle s úsměvem, kde jsem ke svému překvapení doběhl celkově třetí a v osobáku za 11:21 :-)

Začal jsem také důsledně brát kompresní podkolenky nebo návleky na lýtka a asi to dost pomohlo, najednou začátkem srpna nebylo po bolesti ani stopy a každý běh byl radostnější. Za červenec to bylo 450km, za srpen už 530km. Co se týče kvality, našel jsem si 1km kopec s asi 140m převýšením a ten jsem 2x týdně vždy 6x vyběhl. Spolu s doběhnutím zpět do města to vyšlo vždy na 28km a skoro 2 a 3/4h. O víkendech samozřejmě dlouhé běhy 30-40km. Jungfrau je přece jen závod na který jsem se chtěl v rámci možností dobře připravit a aspoň zkusit kousek z před dvou let, kdy jsem tu pokořil 4h. hranici. I když jsem tušil, že s těmi letošními problémy to asi tak hladce nepůjde.

Léto uteklo jak voda a 12. září v pátek jsem odpoledne nasedl na vlak směr Interlaken. Měl jsem za sebou už celotýdenní odpočinek a byl jsem celkem dobře naladěný - i počasí slibovalo, že by to mohlo jít dobře - jen co jsem vyjel začalo pršet a současně nás déšť přesně po dojetí do Interlaken dostihl i tam. V dešti a taky ve slušné zimě jsem tedy raději zamířil nejdřív na hotel - taková předělaná stará honosná vilka. Vypadalo to tam hezky, ale trochu staře, někdy jsem si připadal, jak když jsem tam pár lidí probudil ze stoletého spánku. Nicméně byli velmi milí a dokonce se mě vyptávali (hehe, přes Google Translator neb nemluvili anglicky, světe div se, v takovém turistickém centru...), co chci před tím maratonem k snídani, a že mi ji připraví v 6 místo standardně v 7. Dokonce i dokoupili co tam normálně nedávají. Pokoj samotný ale za tu cenu 178,- CHF nic moc, jen nízká postel, tři šuplíky v malinké skříňce a na ní TV. Skoro žádná zásuvka (jednu jsem našel po odsunutí postele za ní) a koupelnička. Vše jsem musel odložit na zemi, včetně sebe, neb tam nebyla ani židle, přitom pokoj samotný byl fakt hodně veliký. Zvláštní, majitelé by si měli někdy vyzkoušet, jak se asi v těch jejich pokojích bydlí.

Expo bylo už tuším 4. rokem v obrovském stanu (Das Zelt) v centru na louce nedaleko startu. Vyzvedl jsem si tam číslo, dal si těstoviny i s přídavkem a něco tam i nakoupil na sebe. Mezitím přestalo pršet a vydal jsem se zpět na hotel, abych se pořádně vyspal. Ještě jsem v deset vstal, pootevřel dveře, které jsem měl přesně naproti recepci, a když se ujistil, že tam zrovna nikdo není, rychle jsem šáhnul na kyvadlo od velkých kukaček, co každou hodinu hlásaly hlasitě hodinu, ale mě to budilo, a tak jsem je minimálně do rána odstavil :-) Předpověď na sobotu byla stejná - dopoledně déšť, později k večeru vyjasňování. Ráno jsem vstal v 6, snídaně byla už v jídelně na stole - super, trošku jsem se bál, ale v tomhle nezklamali :-) V osm jsem vše sbalil a vyrazil ke 2km vzdálenému startu. Měl jsem tentokrát dost času. Taky mě uchvátil pohled na oblohu - jako už poněkolikáté tady - ráno kouknu nahoru směrem k horám a nevěřícně zírám na kříšťálově bílé vrcholky ozářené brzkým sluncem, pok kterými budu někdy brzy odpoledne, pokud tam doběhnu. Předpověď, nepředpověď, bylo prostě azuro a nikde ani mráček, natož déšť :-)

Start v 9, před tím ještě obvyklé ceremonie, ale pak už po výběhu čestné kolečko kolem Interlakem a pak už po rovině přes Bönigen směrem k Wilderswil, což je přesně první desítka. Začal jsem opatrně, s tempem těsně nad 4, ale už v tom prvním 3km okruhu mi bylo jasné, že podobné tempo jako před 2 lety budu držet jen s o něco větším úsilím než tehdy. A tak to během té první desítky klesalo z asi 4:05 ke 4:13, nechtěl jsem se nechat moc unavit ještě dole na rovině. Desítka za 42:54, hned za ní následoval první prudší kopeček, ale kdo ví, co je na konci, tak tohle je jen tak na rozehřátí, asi 1km lehčího stoupání a ani ne 100m nahoru. Následuje první štěrk a po 15km jsme byli v Zweilütschinen, já za 1:05:45, tam se dělí koleje a cesta na dvě strany, jedna do Grindelwaldu a druhá do Lauterbrunnen. Běžel jsem to pořád v klidu a pocitově na pohodu a šetřil síly, cítil jsem, že jich tentokrát moc nemám, ale pořád jsem si ještě naivně věřil, že ten kopec na konci přece jen aspoň pomalinku vyklušu. Lauterbrunnen, 21.1km, 1:36:04 (před dvěma lety 1:34:50), pak ještě naposled užít si kousek rovinky v hlubokém ledovcovém údolí s hučícími vodopády kolem a po 26km, hurá na první ostrý kopec - 1.5km prudkého stoupání do Wengen. Pustil jsem se do něj tak, jak jsem naučený, v klidu pomalinku vyklusávat. Dařilo se mi takhle se posouvat vpřed, neb to každý šel pěšky. V půlce kopce mě ale nějak došla motivace, možná energie, každopádně jsem měl pocit, že to vyklusávání nahoru mi až tak lehce nejde, a že bych to taky nemusel takhle vydržet až do cíle.

Kopec tedy nějak utekl, už jsem na něj šel popáté, tak ho znám skoro nazpaměť a člověk už přeci jen ví co čekat. Nahoře jsem se rozbíhal dost ztuha, nohy toho měly očividně dost o hooodně víc než 2 roky zpět. Nedalo se nic dělat, každý prudší kopeček jsem střídavě šel a pomalinku klusal. Wengen, 30km, 2:33:04 (-2 roky: 2:29:04), tedy už přesně 4 minuty manko, a to jsem byl ještě pořád optimista, a říkal si, že ten konec třeba ještě vyjdu svižněji a k těm 4h. se aspoň přiblížím, jo, jistě, houby. Hned na dalším prudším kopečku za Wengenem opět turistika. Už mi dochází, jak mě letos ten kopec vyškoluje :-) A to jsem ho tehdy jen tak při tréninku vyklusal celý, pravda, dolní část jsem si o 10 kiláků zkrátil a jen volným tempem, ale stejně, tohle mě už dost deptalo... Wixi - tady zhruba končí pohodlná cesta nahoru, 37.9km, 3:31:41 (-2 roky 3:21:28), následuje krátký seběh ke stanici lanovky a pak drsným terénem už do opravdu prudkého kopce. Tady už běží jen špička (viděl jsem to jen na záznamu), ostatní jdou - různě rychle, podle toho, kolik sil ještě zbývá na vyskakování kamenů a šplh nahoru (což už někteří činí po čtyřech). Těsně pod ledovcovou karénou, po které se ještě kousek stoupá k nejvyššímu bodu trasy, je poslední občerstvovačka, leju vodu do sebe, druhou na sebe, ještě kelímek koly, už jsem do sebe předtím hodil poslední zbytky gelu i magnézia a pořád se mi to zdá nějak málo. Nic, musím už ten kousek nahoru nějak zdolat. Po úzkém hřbetu karény to už naštěstí tolik nestoupá a kolem fotografů se raději donutím k pokusu o běh, abych aspoň nevypadal tak trapně na fotkách...:-) Jen jak se otočí k dalšímu objektu za mnou, hned zas jdu. To samé ten za mými zády :-) No jo, každý už toho má tak nějak dost.

Těšil jsem se už jak malé dítě na ten vrchol a následný seběh. Konečně, nahoře, teď prudce dolů, opatrně jsem se rozbíhal, člověka při takové náhlé změně často chytají křeče. Raději pomalu a rozběhnout se až za chvilku, až po překonání pidi kopečku a pár schodů ze skály, které jistí pořadatelé. Prudký seběh po cestě už mi ale sedí, letím dolů jak vítr a to je asi to jediné co mi dnes opravdu jde dobře. Všechny v dohledu před sebou za chvilku předbíhám, už mě ani nerozhodí pár metrové stoupání k jezírku a poslední klesání zase letím, ještě dva tři lidi beru a cíl je tu najednou rychle, sotva mám síly zabrzdit. Takže letos za 4:13:36 (-2 roky 3:59:01). No, tak to teda nic moc, trošku zklamání, ale na druhou stranu radost, že mám zase jeden těžší závod za sebou. Po chvíli jsem to ale reálně přehodnotil, přece jen, před 2 lety jsem strávil hodně týdnů v horách a nabral tam dost sil, letos prakticky nic, jen trénink v nížině a vybíhání a sbíhání jednoho kopce. Tohle prostě odpovídalo tomu, co jsem měl možnost natrénovat a asi to o moc lepší být nemohlo. Z tohodle přejímání mě najednou vytrhly fakt silné křeče do obou stehen, ve chvíli kdy jsem šel z kopce pro batoh. Chvíli jsem tam takhle stál zatuhnutý, neschopný se pohnout a byl rád, že ještě stojím a nesvíjím se bolestí na zemi. Nějaká paní mě tam zachránila, nasypala mi do pusy magnéziový prášek a za pár minut jsem šel už dolů - raději ale pozpátku :-)

V cíli bylo jako vždy tradičně teplo a sluníčko (už to byl můj třetí Jungfrau), sice jsem se rád převlékl po sprše do suchého, ale bylo tak teplo, že stačilo tričko. Po masážích, které dost pomohly, jsem si dal ještě klobásu, trochu něco nafotil a pak zamířil zpět dolů vlakem. Do Interlaken to zabere přes 1.5h. a já chtěl ještě trochu včas dojet až do Basileje. Tam jsem dorazil až v podvečer. Druhý den jsem zjistil, že veškerá paměť v telefonu nefunguje (jediná možnost, kterou telefon nabízel, byla 'format'). Po chvíli hledání a zkoušení, jsem nakonec musel koupit nějaký SW na obnovu disků a filesystému a vyhrabal z toho vše co se dalo - včetně asi poloviny fotek z maratonu, uff. Naštěstí i telefon se mi podařilo rozchodit bez větší újmy, jen jsem musel skoro vše znovu nainstalovat. Tahle zábava mi vydala na celou neděli, vylezl jsem tak z hotelu jen se po poledni najíst. Stejně jsem nebyl moc ve stavu, že by se mi chtělo někde moc vyklusávat. To jsem si nechal až na další dny.