Myslím že to ještě není rok, kdy jsem na internetu našel článek o Otillo Swimrun, který kombinuje 65km běhu a 9km plavaní. Fotky ze závodu zachycovali šílence pobíhající po Švédsku v ustřižených neoprenech a plavajících z ostrova na ostrov v ledové vodě. Hned jsem pochopil, že to je zábava i pro mě a tak jsem na Youtube našel další videa, která mě definitivně přivedla na myšlenku také se závodu zúčastnit.
Naštěstí se ukázalo, že na závod, který je zároveň mistrovstvím světa ve Swimrunu a vysílá ho (celý) švédská TV,  je potřeba se kvalifikovat – tudíž nemám šanci a je to klidu.  Následně však zjišťuji, že se od loňska koná jeden kvalifikační závod ve švýcarském Engadinu – je to pouze 46km běh a 6km plavání, což mi přijde jako pohoda. V práci se o závodě zmíním kolegovi Honzovi, který je vášnivým plavcem a vloni jsem ho zmagořil i do Moraviamana. Nebudu to natahovat – Honza mi už nedal šanci couvnout a byli jsme přihlášeni.
Trošku pravidel: závodí (kvůli bezpečnosti) dvoučlenný team, neopreny jsou vždy povinné, povoleny jsou packy, pullboye a jiná plovací zařízení do velikosti 100x60cm. Veškeré vybavení na startu ale musíte donést i do cíle.
Postupně mi dochází, jakou kravinu jsem to zase vymyslel. Voda má většinou 9-12 stupňů (což je teplota při který se normální triatlony ruší) a vloni dokončilo pouze 55% týmů. Plave se s botami, Engadin je výšce 1800 m. n. m., převýšení závodu je 1400m a v neoprenech se běhá fakt blbě. Podléháme zdrcujícím faktům a kupujeme speciální Swimrun neopreny od HEADu. V Čechách se nic takového sehnat nedá a tak kupujeme z Dánského eShopu. Není to levná sranda a můj Swimrun Rough vypadá jako tlustší elestáky. Hybnost je sice skvělá, ale vedro mi v něm není ani po půl hodině koukání na TV. To mi na náladě nepřidává, ale už se s tím nedá nic dělat.
V červnu si dáme oba Moraviamana, následuje jeden společný swimrun training na Sadský a vyrážíme oba i s přítelkyněmi do Švýcarska.  Letní počasí dorazilo i do St. Moritz a voda má ve finále 12-14 stupňů, což se sice pořád nedá, ale v bezprostředním ohrožení života snad nejsme. To potvrzují i 2 tréninky na místě – když mi dostatečně omrzne obličej, přestává mi chlad vadit a problém je spíše běh na sluníčku v neoprenu.
Na start se jede společným autobusem a tak cestou pozorujeme vybavení soupeřů – jsme jediní v dlouhých neoprenech, všichni ostatní mají neopreny ustřihnuté, na kriminál je podle nás zejména borec v doslova upižlaném Helixu…
Na úvodním úseku 6300m čeká převýšení 350m nahoru a 250m dolu. Je azuro, ale teplota zatím pouze 10 C. Běžet se moc nedá – všichni před námi jdou a předbíhat se nedá. Přesto začínám závidět krátké nohavice. Ovšem pouze do prvního 370m plavání – teplotou vody by zřejmě nepohrdli ani účastníci memoriálu Alfréda Nikodéma a dodnes nechápu, jak to že to borci s krátkými rukávy přežili.
Potom se už začíná závodit. Zbylých 40km běhu již vede po trialových trasách na kterých se předbíhat dá. Přesto spousta týmů do kopců pouze jde, je vidět kdo tady trénuje kopce v Šárce a tak se posouváme vpřed.  Z cesty se nám neklidí pouze krávy, jejichž pastvinami se hojně probíhá a zejména mračna much pasoucích se na jejich lejnech.
V první půli závodu jsou pouze kratší plavání do 800m, zato většina převýšení. Ve druhé půlce jsou naopak dlouhá plavání s kratšími běžeckými úseky. Závod se navíc přesouvá částečně na cyklostezky a tak můžeme našim výkonem oslňovat naše přítelkyně, které nás vzorně na kolech povzbuzují. Poznávám, že je rozdíl plavat 1400m normálně a po 32km běhu. Honza navíc poznává, že je rozdíl plavat s brejličkami a bez nich, jelikož ty svoje zřejmě nechal na poslední občerstvovačce… Lake St. Moritz je navíc nejstudenější ze všech a necelá půlhodinka ve 12ti stupních se rozhodně nedá nazvat lázeňskou procedurou. Na běhu sluníčko pálí, ještěže nás před ním chrání ten neopren. Samozřejmostí je i rozedřený krk a nějaký ten puchýř.
Cíl se však blíží a dostáváme se tam za 7:47h, což je výrazně rychlejší, než jsme doufali. Stačí to na 30. místo ze 180-ti týmů, vloni by stejný čas bral 8. místo. No jo, konkurence nikdy nespí.
Závěrem – jsem rád, že jsme do toho šli. Je to výzva, kterou doporučuju. Pokud Vás taky oslnilo Otillo, tak věřte, že kvalifikace není zas tak vysoko jako třeba Hawaii. 2 borci s Ironmanem kolem 9:30 to musí v pohodě dát. I my se možná vrátíme, i když příští rok to vidím spíš na Krkonošmana Full HD – Norsemana už mám, tak ať je sbírka kompletní. J