Dojmy ze závodu
aneb příběh jednoho nenaplněného snu o pokoření času 3:00:00.

10.5.2009 – Poslední noc před marathonem probíhá podle stejného scénáře jako všechny minulé. Čert ví, jestli je to tím adrenalinem, který se začíná uvolňovat do krve v předstartovní euforii… Zkrátka, moc jsem toho nenaspal a zapípání mobilu jsem vlastně vnímal jako vysvobození. Po vydatné snídani jsem tentokrát nevěděl co s časem. Vždycky jsem si před startem masíroval nohy, ale po zkušennosti s loňským marathonem v Mnichově, kdy mě totálně zaskočilo vedro, jsem věděl, že si už rozhodně nehodlám zacpávat póry nějakou masážní emulzí, ať už je hřejivá nebo chladivá. Bylo nad slunce jasné, že tento den to bude opět vedro, které bude každému nekompromisním soupeřem.
Vlastně už startovně oděn jsem vyrazil na tramvaj (alespoň po mě na startu nezbydou žádné svršky, které by má přítelkyně musela sebou 3 hodiny tahat). Na zastávce se objevil první problém. Vždyť já na schodech zapomněl svou láhev s pitím. Pití je hrozně důležité! Čím bych potom zapíjel tu chuť energetické tyčinky, která je sice možná účinná, ale chuťově mi připomíná kostičky sojového lecitinu, který maminka schovávala ve spíži, když jsem byl malý. Ostatně možná, že to s jejich chuťovou podobností až zase taková náhoda nebude, protože můj bratr je tehdy do sebe cpal, když chtěl podat nějaký výkon. To si ale tehdy rozpouštěl i skořápky z vajíček v citrónové šťávě.
Ne, bylo mi jasné, že se musím pro láhev vrátit, a tak jsem si dal neplánovaný rozklus už v 8:00. Měl jsem to vymyšleno tak, že se s nějakým rozklusem nebudu moc zdržovat, protože na startu člověk stejně vychladne, ale plány se zkrátka začaly měnit. Díky této tréninkové vložce jsem jaksi zmeškal tramvaj. Další jela s takovým odstupem, že už jsem začal být trochu nervózní, jestli se mi podaří dostat včas na start.
Za jízdy jsem zdlábnul tyčinku Enervit Competition, zapil ji, obul závodní ponožky MOOSE a doladil „vazbu“ svých nových Saucony Fastwitch, které jsem si pro tento závod pořídil. Mám s nimi dobré zkušenosti. Už jsem v nich dva marathony odběhl, a speciálně na jejich ventilační vlastnosti bych nedal dopustit. Krom toho jsou velmi lehké. Ani si neuvědomuji, jestli existují lehčí boty, které by měly integrovanou pronační podporu. Zkrátka mi sedí, mám je prověřené, takže co na tom, že jejich design nelze označit za povedený.

V 8:30 jsem vystoupil na Klárově a rovnou vyrážel klusem na poslední toaletu, za běhu do sebe nacpal podle návodu první energetický gel Enervit a zapil ho. V tomto směru jsem nehodlal nic podcenit, protože doplňování energie byla jedna z mých chyb v Mnichově.

8:45 – strečink a hurá na pekelný start. Teplota se totiž vyšplhala už ráno na 22° a myslím, že mezi těmi baráky to muselo být ještě víc. Cestou jsem potkal trenéra a s úlevou zjistil, že právě z důvodů teploty byly původní plány na rychlou první desítku Lenky Šibravové zkorigovány tak, že bych se mohl pokusit udržet tempo s jednou z hvězd naší tréninkové skupiny.
Na startu jsme se tak potkali nejen s Lenkou, ale i s Honzou a Petrem. Ten plnil úlohu vodiče na první desítce tak, aby nikdo z nás nepřepálil své tempo. Podařilo se mu to dokonale. Alespoň já jsem si přál první desítku takto zaběhnout, takže mu tímto moc děkuji. Především ten první km byl nesmírně důležitý. Bylo to poprvé, co jsem běžel první kilometry tak disciplinovaně. Druhý kilometr, který nás zavedl k Malostranskému náměstí patří určitě mezi proklínané novinky letošní trati. Masa běžců se narve po seběhu z mostu do úzkého koridoru Letenské ulice a speciálně pak do „myší díry“ tramvajového tělesa před zatáčkou k senátu. Rychlé zúžení postihlo nejvíce běžce vybíhající ze zadních pozic. Příjemné nebyly ani ostré zatáčky, kterých tam bylo dostatek, stejně jako dlážděného povrchu. Po věcné stránce ale pokračoval rozumný rozběh závodu. Dokonce jsem tentokrát nevynechal ani hlt vody na první občerstvovačce, kterou jsem dříve míjel středem silnice, abych se vyhnul rvačce o kelímky. Přesto to nakonec nebylo tak strojově přesné, jak nám to Petr řídil. Za 9.km jsem si musel neplánovaně odskočit, což mi zabralo cca 25-30 vteřin. Rozhodl jsem se nevláčet se s balastní zátěží a zbavit se jí ještě před vběhnutím do centra, kde už by to nebylo společensky tak přijatelné jako u toho keříku v Karlíně. Konec konců, na oltář úspěchu v závodě padl i můj /pravda nijak hustý/ porost hlavy, takže co potom s 0,3kg neproduktivních tekutin. Chvíli na to jsem do sebe vtlačil 1.“závodní“ gel od Enervitu a pustil se do stíhacího běhu. Chtěl jsem se vrátit do „své“ skupinky. Má tepová frekvence byla dostatečně klidná na to, aby zvládla jeden km zvýšeným tempem, a tak jsem byl již na 11.km zpátky ve hře. Srovnal jsem tempo a zklidnil tep na úroveň okolo 166. Držel jsem se ve skupince a snažil dávat pozor na prostor okolo. Lenka totiž když běží, nekouká nalevo ani napravo, ale zásadně jen upřeně vpřed, což má občas za následek, že někomu zkříží cestu.;-) Párkrát jsem jen tak tak uskočil stranou.:-) V paměti mám náběh na tramvajový pás na Národní třídě, kdy se Lenka rozhodla, že z betonu skočí do strany na asfalt. Byl jsem v tu chvíli na její čtvrté hodině, jak by řekli piloti za druhé světové války. Od toho okamžiku jsem se už snažil myslet dopředu a dělat pro Lenku i nějaký ten prostor pro naběhnutí do zatáčky, aby mohla jít ideální stopou. V těch chvílích se mi běželo velmi dobře. Ne že bych se cítil jako pták, bylo cítit že svaly pracují, ale nic nesvědčilo o tom, že bych ten den nemohl běžet to, kvůli čemu jsem stál na startu. Přibližně na 14.km jsem si uvědomil, že se na nás usmálo trochu štěstí. Sluníčko, které do té doby panovalo jasné obloze, překryly mraky, což se projevilo ve značně snesitelnější atmosféře. V této chvíli jsme se ještě drželi pohromadě a naprosto překvapivě v chumlu okolo vodiče na 3 hodiny. Ten nás předběhl hned na 1.km, takže si zřejmě s tempem prvního kilometru moc hlavu nelámal. Nakonec, nikomu z nás se myslím v chumlu špatně neběželo. Minimálně karlínskou rovinku s mírným protivětrem. Na 15.km však pro mě nastal čas na to se od skupiny odpoutat. Ne, že bych se cítil tak rychlý, ale zdálo se mi, že občerstvovačku jsem absolvoval o tolik rychleji, že už se mi nechtělo čekat na celý ten balík. To byl vlastně okamžik, kdy jsem ztratil přímý kontakt s Lenkou a Honzou. Vzhledem k tomu, že jsem nijak vědomě nezrychloval, bylo jen otázkou času, kdy se objeví opět po mém boku, takže jsem si s tím nedělal moc hlavu. U Železničního mostu jsem v zatáčce odhodil svůj „širák“ v dál. Stála tam má dcera, a tak jsem se ve víře, že nepříjemné vedro již pominulo, zbavil další zbytné zátěže.
Nuselskou smyčku jsem proběhl vcelku v poklidu i když cestou zpět k Vltavě to docela protahovalo. Díky tomu, že jsem již neběžel v balíku, přeci jen to bylo znát. Kostky na silnici, po které se přibíhalo zpět k Vltavě, považuji za jednu z nejhorších částí tratě. Vymleté spáry mezi dlažkami hrozily vyvrknutím kotníku a můj úskok na chodník „komisař závodu“ vyhodnotil jako nepřípustné, a tak mě zahnal zpět na kočičí hlavy. V tu chvíli bych ho nejraději zabil a myslím, že jsem za ním vyslal nějaké nelichotivé slovo na téma člověka, který tu trať plánoval. Věřím, že podobný zážitek měli i ostatní. Před vlastní zatáčkou směr Podolí jsem si z rukou své dcery převzal 2.závodní gel (zkonzumován na 19.km), zatímco tabletou GT obsahující rychle vstřebatelné minerály, jsem sebevědomě pohrdl. Kdybych v tu chvíli věděl, kolik pak potkám lidí v křečích, asi bych si ji pokorně vzal, ale nikdy jsem křeč v závodě nezažil, a tak jsem se této podpory pro tuto chvíli vzdal.
Na 20.km jsem přiběhl v čele skupinky cca 5 lidí z nichž si vizuálně pamatuji jen dres se slovenským státním znakem. Ten kluk běžel velmi dobře. Vlastně jsem ani nechápal, proč běžíme vedle sebe jako by měl jít závod do finiše. Zas tak velká skupinka jsme nebyli. V době okolo půlmarathonu už byly všechny mé plánované časy, napsané na kůži, odplaveny potem, a protože při závodech nejsem moc schopen vnímat víc než mezičasy na každý jednotlivý kilometr, ani jsem si nevšiml, jaký čas jsem přesně měl. Na druhou stranu jsem tušil, že jdu podle svého harmonogramu. Rozhodně jsem neměl cíl ohrozit svůj závodní čas na půlmarathon jako se mi to povedlo v loňském roce, kdy jsem okolo této mety proběhl v čase, nepříliš vzdáleném od mého osobáku.
Co mě ale překvapilo, že oproti mapce pořadatelů nebyla meta půlmarathonu cca 100m před obrátkou, ale až za ní, díky čemuž došlo k posunu všech kilometrovníků o cca 200m dál oproti mapě. Bylo to matoucí a srovnalo se to vlastně až po zlíchovské obrátce.
Ale zpět k obrátce u Agipu v Podolí. Bohužel jsem si tam nestačil všimnout ani vzdálenosti od Lenky a Honzy,  ale ani odstupu vodiče na 3 hodiny. Toho jsem ostatně pak už neviděl vůbec. To že nesplnil svůj úkol mě možná stálo splnění mého snu, protože jsem se přeci jen trochu spoléhal, že někde za mnou je.
To, že jsem si nevšiml Lenky není žádný div, protože je to holka droboučká a snadno se mezi ostatními ztratí a ztrátu kontaktu s Honzou jsem si vysvětlil tak, že jsou oba s Lenkou velmi blízko za mnou – cca o obvod kružnice té obrátkové zatáčky, tedy cca 30-40m. 12 vteřin, které se pak objevily v oficiální tabulce mezičasů dalo této úvaze za pravdu.
A tak i běh podolským nábřežím zpět k železničnímu mostu se odehrál v rámci té malé skupinky, jejíž čelo jsem se zmiňovaným Slovákem držel i já. Na tomto místě je potřeba říci, že jsem velmi disciplinovaně doplňoval tekutiny (převážně pouze vodu a po troškách, aby mi zase v břiše nekvákaly žáby), a také se otíral houbičkou. V podstatě se jednalo o kompletní očistu čela, holé lebky, paží a částí stehen od soli, která se na povrchu mého těla vracela do své přirozené – krystalické struktury. Říkal jsem si, že tělo musí dobře dýchat i kůží. Myslel jsem na Petra Jindru s Pavlem Bolehovským, kteří se v pekle Polabského marathonu do Drážďan za úmorného vedra trápili, a věděl jsem, že nesmím vynechat vůbec nic, co by mohlo pomoci zmírnit nepříznivé podmínky. Konec konců těmito hygienickými vložkami jsem myslím ani moc neztrácel, protože jsem je zvládal za plynulého běhu.
Psychicky jsem se v tu chvíli cítil v pořádku, protože jsem si ještě stačil všímat toho, kdo má jaké boty, a tak mohu říci, že bych podle bot poznal svého závodního souputníka z této části běhu. Zmiňovaný Slovák totiž běžel v dámské verzi stejných bot jako já, což se navenek projevovalo oranžovou barvou svršku. Náhodou jsem se totiž o nich bavil s Robinem Vyhlídalem, když jsem se u něj stavoval na marathonském expu pro ty své – tentokrát v národních barvách vyvedené závodky.
U Železničního mostu stále ještě stála má dcera a podávala mi tu tabletku s minerály. Musím jí pochválit, protože pochopila, že jako pravák ocením, když mi to podá z druhé strany, než stála většina diváků, tedy z prostředka silnice a ne z chodníku. Možná i proto jsem si tu tabletu vzal, roztrhl obal a nekompromisně ji sežral.:-) Nehodlal jsem se zadýchat při postupném rozpouštění tablety v ústech, což by měl být správný postup podle výrobce. Doufal jsem, že alespoň něco z těch minerálů se do krve dostane. Ve stoupání k Palackému náměstí jsem trošku zrychlil, nechtěl jsem, aby na mě nějak psychicky dolehlo. Svůj účel to splnilo. Na sestupné trajektorii směrem do Lidické jsem potkal Petra, který změnil svou funkci pacemakera na běhající občerstvovací stanici. Přišlo k duhu, těch pár hltů z cyklo láhve, protože z těch kelímků se člověk moc v klidu nenapije. Ještě jsem se ho stačil zeptat, jestli je Lenka a Honza někde za mnou a kolik metrů, ale v tu chvíli nebyli ani v Petrově dohledu. Nová smyčka k Andělu mi znovu připomněla, že tento rok nám přibylo několik naprosto zbytečných zatáček, na kterých člověk leda ztratí rychlost a rozhodí si tempo. Z tohoto pohledu nejnepříjemnější jsou samozřejmě ty obrátky o 180°. Na té zlíchovské mě čekal Pavel Bartolomějev, který ze mě nespustil oči prakticky až do cíle. Už obligátně jsem se omyl houbičkou, hltl trošku vody a už jsem měl na páté hodině Lenku, která evidentně stupňovala své tempo. Ani nevím, kdy se na mě dotáhla, ale po té obrátce mě požádala o pomoc s dotažením na bednu. Měla totiž před sebou cca 150-200m do té doby aktuálně třetí Simonu Koščovou. Přestože jsem se zrovna necítil na zrychlování svého, do té doby vyváženého tempa, pokusil jsem se zrychlit. Nakonec i já když mám před sebou nějakého zajíce, nota bene holku, motivuje mě to. Chtěl jsem Lence pomoc, dělalo mi dobře, že o moji pomoc vůbec stála a snažil jsem se dokázat, že jsem co platný úlohu vodiče plnit alespoň na chvíli i ve svém vlastním závodním režimu. Měl jsem pocit, že jsme tým a posunutí Lenky směrem k umístění na bedně jsem považoval za smysluplný cíl. Navíc, bylo to vcelku příjemné zpestření, protože se má mysl upnula na parciální cíl. Bylo mi jasné, že pro Lenku není mé tempo žádná výhra, ale dělal jsem co bylo v mých silách, takže jsme se v některých kilometrech dostali s tempem pod 4:05. Před občerstvovačkou na 30.km byla Lenka již třetí. Stačily nám na to pouhé dva km! Samotné občerstvení jsme zvládli velmi rychle. Trochu nám tam pomohli i Petr Rada s Pavlem Bartolomějevem tím, že nám vzali vodu na zapití Enervitu, který se tam dával (uzavřený☹ – poznámka pro Mirka Palatu). Lenka ten samý dostala od svého otce, který na ní čekal šikovně 500m před zmiňovanou občerstvovací stanicí. Zkrátka tady jsme téměř ani nezpomalili, což způsobilo, že jsme se ještě trošku trhli. V náběhu na most Legií už Lenka usoudila, že jsem svou roli splnil a vydala se kupředu aniž mi zapomněla poděkovat a povzbudit, což jí slouží ke cti. Hlas měla velice klidný, a tak bylo jasné, že se začne vzdalovat. Vnitřně jsem věděl, že jakmile se mi vzdálí, šance i na můj dobrý výsledek bude v háji, a tak jsem se snažil prvotní náskok, který rychlonožka Lenka nabrala na vrcholu stoupání mostu stáhnout a uviset se za ní. U Národního divadla mě polilo „Národní obrození“ – začal asi působit ten Enervit z 30.km, a tak jsem začal bez známky nějakého nadstandardního vypětí její 15m náskok stahovat. V náběhu ke Karlovu mostu už jsem tak vbíhal těsně za ní. Lenka ale přeci jen začala dál stupňovat tempo, zřejmě už cítila po první etapě štafety (10km) již odpočatou Olgu. Ta na ní totiž čekala u hotelu Four Seasons i s trenérem a měla za úkol se postarat o drtivý finiš.
Věděl jsem, že od toho okamžiku už holky neuvidím, a tak jsem se soustředil na sebe a byl rád, že se vedle mě poblíž Strakovy akademie opět připojil Pavel. V jednom okamžiku mě s mým vědomím polil láhví. Ale tak vydatně, že se mi tričko přilepilo na prsa.:-) To nebylo úplně to pravé ořechové a modlil jsem se ať brzy oschne a uvolní mě ze svého sevření. Subjektivně jsem byl rád, že mé tempo nijak brutálně neklesá, a že zatím nejevím známky krize, kterou jsem si vždy od 32km procházel v každém z mých dosavadních 3 marathonů. Na druhou stranu určitou známkou, že mi přece jen síly opouštějí bylo to, že jsem se začal zabývat myšlenkou, jak to vlastně je s mými vyhlídkami na čas začínající číslicí 2. Ještě na 29.km jsem slyšel zezadu hlas Petra Rady, že máme cca 5 minut rezervu a tak jsem si říkal, že to je v klidu. Říkal jsem si, že bych mohl běžet posledních 10km i o 30 sekund pomaleji než je 4:15 a mělo by to vyjít. Nicméně se mi dařilo držet cca 4:30, takže jsem v hlavě počítal tak s 2:58, a to mi s rezervou stačilo. Neměl jsem síly mluvit, ale vcelku mi to korespondovalo s tím co Pavel průběžně říkal a navíc jsem počítal také s tím, že kdyby bylo nejhůř, předběhl by mě vodič na 3:00. Kdyby došlo na tento scénář, byl jsem připraven se ho nejen chytit, ale i ho zpětně zdolat v Pařížské ulici. On ale nikde, a tak jsem žil ve falešné spokojenosti. Konec konců stále jsem někoho předbíhal a přede mě se nikdo nehrnul. Na posledních 12km jsem předběhl tuším 50 lidí. Tedy pokud je slovo předběhl tím správným, protože zmiňovaní nešťastníci se většinou trápili s křečemi anebo s vyčerpáním. Někdo ležel podél trati s nohami vzhůru opřenými o zeď, někdo se pohyboval už jen chůzí. Skoro to připomínalo průběh bojištěm po bitvě. Nikdy dřív jsem to nezažil, protože jsem patřil mezi ty předbíhané. Na druhou stranu jsem alespoň běžel. Pomalu za hlubokého vnitřního trápení, ale běžel i za cenu toho, že tempo klesalo i pod pět minut na km.

Tentokrát jsem poprvé dobíhal marathon důstojně, kdyby mi to někdo nabídl, asi bych s „chutí“ zhltnul ještě jeden gel, ale taková možnost už se nenabízela. Na 36.km jsem před sebou s překvapením spatřil Františka Pechka. I on se musel hodně trápit, protože jinak by mě jako obvykle ztrapnil několikaminutovým rozdílem. Bral jsem to jako jakési morální osvěžení, byť z hlediska jeho potíží vlastně nemorální. Musím se přiznat, že v tu chvíli jsem to bral čistě sobecky jako bonus ke svému výkonu. Prosím nezaměňovat se škodolibostí. Normálně jsem mávl na pozdrav a posunul se vpřed. Bylo to v náběhu na Libeňský most, a tak jsem v tu chvíli provedl tento manévr velice rychle. Byl jsem pak překvapený, že v cíli jeho odstup nebyl až tak velký, bylo zřejmé, že se pak už chytil. Dle jeho slov se musel 2x zastavit kvůli křečím, takže zase tak hrdinskou hodnotu můj výkon neměl. Prostě se to tak stalo. Každý z běžců měl mít v tomto závodě jiný osud. Mě ten můj dostihl na 40.km. Byla to studená sprcha. Nebyla to bohužel ta veskrze reálná vodní sprcha, kterou jsem neproběhl snad jen kvůli té hluboké kaluži, díky které bych si nabral nějaké ty zbytečné gramy vody do boty (Fastwitche mají výrazně perforovanou podešev) a zkomplikoval si došlap už tak dost rozbolavělého levého chodidla, ze kterého se mi nepodařilo včas odoperovat bolestivé kuří oko.
Tou skutečnou studenou sprchou bylo poprvé zjištění, že mi to nevychází. Co se stalo? Vždyť jsem si vcelku kontroloval svůj pokles tempa tak, aby byl na bezpečné úrovni? Pravda byla taková, že jsem se neměl spoléhat na slova Petra Rady z 29.km ani na povzbuzování ze strany Pavla Bartolomějeva, který z minulosti dobře věděl, jak se asi cítím a nechtěl mě stresovat špatnými zprávami. Zkrátka mě v dobré víře povzbuzoval tím, že mám dobré tempo s tím, že ho mám udržet a hnal mě od jedné oběti k druhé. Nemohl vědět, že tentokrát bych možná ty síly na zrychlení našel. Možná ale, že by mi to i tak uteklo a pak by to bylo o vteřiny místo o minutu. Minuta je z pohledu marathonu přeci jen strašná doba, a tak mě to nakonec ani nemrzí. Raduji se z prvního marathonu, ve kterém jsem se neprotrápil do cíle a z času, který je o více jak 4 minuty mým osobním rekordem. 3:01:14 (3:01:07) je čas, za který se myslím nemusím stydět. Tím spíš, že má jarní příprava neprobíhala až na Pražský a Pardubický půlmarathon podle mých představ. Především objemy km nebyly od začátku února vlivem různých patálií a pracovních povinností vyšší než 50 km týdně. 70km jsem dal snad jen jeden jediný týden, a to je na marathonské ambice přeci jen žalostně málo.

Pro dokreslení několika, alespoň pro mě důležitých pocitů ze závěrečných 2 km se musím vrátit na úroveň Revoluční. Výběh z pod mostu směr nemocnice Na Františku mi opět připomněla, že tuto část mám za jednu z nejhorších, kterou pro tento marathon traséři vymysleli. Ty kostky jsou doopravdy šílené. A nejhorší je, když spáry mezi nimi neobsahují ani ten písek. Pak každou hranu kostky cítíte na chodidle, jako byste běželi bosí. V této fázi už nejde jen o riziko vymknutí kotníku, už je to skutečně bolestivé i tak. Loni jsem tuto pasáž už ani nevnímal a sotva pletl nohama, ale letos jsem byl při plném vědomí a zbyla ve mě chuť si poslední stovky metrů užít rychlým závěrem. Ten jsem si však musel nechat až do Pařížské ulice (celá byla v průměru pod 4 min/km).

Bylo mi úplně jedno, že na časomíře už svítí jako první číslice 3. Prostě jsem už chtěl být v cíli a do cíle vlétnout (posledních 100m jsem běžel v tempu 3:12 min/km), abych alespoň na cílové rovince všem ukázal, že jsem měl i na ten čas pod 3 hodiny. Nechtěl jsem zkrátka vypustit závěr jako v Mnichově, po kterém mi několik lidí řeklo, že jsem vyměknul. To se mi ostatně stejně nevyhlo, protože jsem si na pondělním tréninku troufl poděkovat Radkovi Vávrovi za podporu právě v oblasti finiše. Prý když jsem měl na to vnímat své okolí, tak jsem to celou dobu flákal. No pravda je taková, že hned po doběhu do cíle mě nikdo z přítomných lékařů v podpaží nechytal, což byl můj zážitek z loňska, kdy jsem byl vizuálně ocejchován na potenciální mrtvolu! Zapózoval jsem fotografům a za jedním z nich spatřil příjemnou tvář Veroniky Brychcínové. Je to moc fajn holka a tak gratulace a pusa od ní byly sladkou odměnou za snažení v tomto roce. Pak teprve přišla medaile a opětovné shledání se štěstím zářící Lenkou, která se ve svém supr výkonu dokázala vyhoupnout až na druhé místo, přičemž ani to první jí nebylo nějak extra vzdáleno. Pavel! Ano Pavel byl dalším koho jsem v davu zahlédl. Nechápu, jak se tam v tom davu dokázal s tím kolem dostat, aby mi potřásl rukou. Těžko říci, jak by se vyvíjela má psychika, kdyby nejel poblíž a já nebyl pod tím zdravým tlakem, že nesmím zvolnit. Každopádně i jemu tímto moc děkuji, stejně jako své přítelkyni Petře, která se mnou prožívala i tento čtvrtý marathon a vybavila mě do něj v šest hodin ráno připravenou vydatnou teplou snídaní, skládající se z vaječné omelety se sýrem, jarní cibulkou, pepřem a několika dalšími ingrediencemi. Stejně jako celá má rodina pak postávala podél trati. Je mi jasné, že z toho neměla takový zážitek jak já, ale cením si, že obětovala dopoledne tomuto mému koníčku.

A co na závěr? Na závěr by mělo přijít nějaké zásadní ponaučení pro příště. Zcela jasně sdělit svému okolí, jaký typ informace momentálně potřebujete. Kdybych totiž Pavlovi zadal úkol spočítat  přesně moji časovou pozici vůči ideálnímu času na 3 hodiny nebo ideální tempo na zbývající km, které musím držet, pokud chci ještě bojovat o svůj sen, určitě by mi tuto informaci dal. Moje chyba, protože ještě na tom 29.km jsem rozhodně byl schopen komunikovat a mohl jsem požádat o revokaci informace o pěti minutové rezervě. Jenže pozitivní informaci se snadno a ochotně uvěří. Prostě jsem nepochyboval. Neberu to jako snahu o ospravedlnění se, ale jako o prostou zkušenost, ze které si možná někdo něco vezme.

Honza Prokop