Příběh mé účasti na letošním maratonu v Mnichově.

Potřeboval jsem trochu odstupu v čase, abych byl schopen reálně vyhodnotit podstatné a nepodstatné vlivy, které se podepsaly nad mými dojmy z mnichovského maratonu. Bohužel ho nemůžu zařadit mezi ty úspěšné, ale možná je to také dané tím, že jsem do něj vkládal velká očekávání.
Když jsem v květnu zaběhl pražský maraton za 3:05, věřil jsem, že na podzim konečně pokořím tříhodinovou hranici. Chtěl jsem jí překonat na maratonu, který se koná v hezkém prostředí a vidina doběhu na olympijský stadion mi přišla pro tento cíl více než důstojná. Reference byly velmi slušné, a tak aniž jsem extra studoval trať, začal jsem přípravu směřovat k datu 12.10.2008.
Teprve 2 dny před startem jsem začal zjišťovat, že trať není taková placka jako v Praze, že kostek tam také není málo a hlavně je tam mnoho prudkých zatáček, které Vás otočí o více než 90°. No nic, trénoval jsem poměrně svědomitě, držel se připraveného tréningového plánu takřka puntičkářsky. Krom toho jsem si otestoval rychlost na několika desítkách. Ta poslední byla v Běchovicích, a tam je přeci také kopec.
Běh na delší trati se zajímavým profilem jsem si vyzkoušel i na Hlinecké pětadvacítce a nebyl v tom žádný větší problém, takže žádné důvody k pochybám o nedělním výkonu jsem neměl. Navíc sobotní počasí, kdy se teplota v Mnichově pohybovala mezi 9-14°C slibovala, že i podmínky budou optimální. Po zdravotní stránce jsem se cítil naprosto skvěle, a to bylo snad poprvé, kdy jsem to mohl prohlásit. Jinak jsem do všech velkých závodů nastupoval s nějakými bolestmi, které pak zazněním startovního výstřelu kouzelně vymizely.
Zkrátka a dobře, jediné, o co jsem měl starost je to, že jsem neměl krátké elasťáky. Při posledním tréningovém běhu (ve středu před maratonem – 4,6km v tempu cca 3:55) mě totiž všichni mí kamarádi přesvědčovali, že právě tento kousek oblečení je nezbytnou součástí šatníku skutečného maratonce. Doposud jsem běhal v normálních trenýrkách. Tedy normálních – v klasických běžeckých trenýrkách od New Balance. Měl jsem tedy v hlavě brouka. „Naštěstí“ jsem si však vybral v maratonském expu (ještě za rozumný peníz) elegantní elasťáky, dokonce i s kapsičkou na drobnosti. Tu jsem hned večer napěchoval dvěma gely od Enervitu a dvěma tabletami s minerály, pro případ nějakých potíží. Věděl jsem, že budu usínat s pocitem, že jsem pro nedělní výkon udělal vše co bylo v mých silách.
V hotelu jsem si pečlivě vše připravil, abych ráno nezmatkoval a už mírně za tmy jsem vyrazil na obhlídku blízké „universitní smyčky“ a prostoru kolem Odeonplatz a Marienplatz. Doprovázela mě přítelkyně, a tak nám těch 5-6km volnou chůzí docela uteklo. Říkal jsem si, že po té procházce se mi bude alespoň lépe usínat. A skutečně, oči se mi začaly klížit poměrně záhy, a tak i moje přítelkyně odložila svou knihu a pokoušela se spát. Pro ni to byla ten večer skutečně velká oběť mému sportovnímu výkonu, neboť se jednalo o velmi poutavou knihu. Neodtrhla se od ní ani cestou z Prahy do Mnichova, a to jsme měli společnost ☺.
Realita však byla úplně jiná. Sotva jsem zavřel oči a pohroužil se do polospánku, už mi před očima naskočilo číslo 4:10, 8:20, 12:30 ….. Šílené, pronásledovalo mě to fakt dlouho a já ne a ne pořádně zabrat.
Zřejmě jsem se nakonec do spánku propočítal, protože jinak by mě nevzbudil další „šílený“ maratonec, který už v šest hodin začal s ranním hygienickým rituálem. Randál, který vyluzovala masážní sprchová hlavice ve sprchovém koutě o patro nad námi, mě přesvědčil, že další spánek už je zhola nemožný.
Snídaně byla výborná, i když nedosahovala kvalit předzávodních snídaní, které mi připravuje moje přítelkyně doma. Před pražským maratonem dostávám vždy poctivou pikantní sýrovou omeletu se čerstvou zeleninou.:-)
Při snídani se neplánovaně zvýšila hladina mého stresu, a to v okamžiku, kdymi Honza sdělil, že budeme opouštět hotel v centru o 15 min. dříve. No nic, jsem přeci připraven, a tak zbývalo pouze dokončit ranní "proceury". V očekávání chladného počasí jsem si vmasíroval do lýtkových i stehenních svalů hřejivou emulzi, se kterou mám jinak poměrně dobré zkušenosti.
Vyrazili jsme autem z hotelu směr start. Proti všem obavám byla silnice úplně volná a my byli u olympijského stadionu za necelých 10 min.
Bylo 8:30, my stáli na parkovišti a vyhlíželi další členy naší malé běžecké skupiny. Na teploměru bylo 10°C, takže až do teď bylo vše tak, jak jsem předpokládal. Varovat mě však mělo už to, že proti sobotě byla obloha naprosto čistá. Nečekal jsem ale, že bude mít slunce takovou sílu, že už na startu se začneme mírně potit. A to jsme prosím byli všichni v krátkých šortkách a lehoučkém tričku. Dle mého skromného odhadu už bylo 20°C.
Půl hodiny před startem jsem do sebe nacpal energetickou tyčinku od Enervitu a pověstnou hrstičku makadamových ořechů. Rituální záležitost.:-) Prvním gelem, který se podle návodu má spořádat krátce před startem jsem nakonec pohrdl, protože se mi zdálo, že už by těch kouzel bylo moc. Navíc jsem cítil, že mám na to ty 3 hodiny pokořit i bez speciální výživové podpory.
9:57 – stojíme na startu a já začínám litovat, že jsem si místo lehkého trika a nových elastických šortek nevzal svůj tradiční běžecký úbor, ve kterém běhám všechny velké závody od Pardubického vinařského půlmaratonu 2007, kde jsem ho dostal. Díky zlatavému logu firmy New Balance a drobným proužkům na trenýrkách, jsem ho vždycky podvědomě vnímal jako „vítězný“. Teď by se mi hodilo, že je to tílko bílé a hlavně bez rukávů. To co jsem si vybral pro tento závod mělo nejen krátký rukáv (očekával jsem přeci chladnější počasí) ale i sytější modrou barvu.  No nic, drobná nepříjemnost, ale s tím se nějak vypořádám. Potřásli jsme si rukama, popřáli si dobrý výsledek, poflirtovali s asistentkou německé televize (čert ví jakého kanálu) a začali odpočítávat start.
Prásk, hlavně pozor na nohy, aby mi nikdo nešlápl na achilovky a vpřed! Cíl byl jednoznačný. Nepřepálit tempo hned od začátku a místo toho nasadit plynulé tempo, které jsem si naplánoval. 4:10, 8:20 …. Ano, šlo to. To, že se přede mne začali valit nedočkavci a běžci štafet mě nechávalo naprosto chladným. Běžel jsem si svým tempem, ze kterého mě nakonec nevyvedla stávka mého footpodu (ten si nečekaně měřil s odchylkou přesahující 10%), ani neplánovaná toaletní zastávka. Běželo se mi moc hezky – zvláště parkem, takže o sportu to začalo být až na 15.km, kde se trať začala mírně zvihat. Stoupání  mělo hlavní část za sebou na 17.km, kde jsem poprvé pocítil, že by bylo záhodno doplnit energii. Pil jsem už od startu po troškách na každé občerstvovačce, protože bylo jasné, že teplota roste rychleji než jsme očekávali, ale tady už bylo potřeba vysát první gelík. Jo pomohlo to a já se opět dostal do pohody.
Na 21.km nás čekalo překvapení, meta půlmaratonu byla označena ještě před 21.km. Poněkud netradiční chyba pořadatelů. Odmáčkl jsem si tedy 21.km s časem 1:27:34. Je to dobré, zatím vše podle plánu. Ono to také doposud bylo na takové části trati, kde se bylo možno občas skrýt před sluncem pod koruny stromů.
Obrat nastal mezi 25. A 27.km. Tam už jsem cítil, že přestávám být schopen držet své tempo. Bylo jasné, že nastal čas pro další dávku gelu. Ten jsem pozřel na 27.km a zapil na Rosenheimer Platz. Au, špatné polknutí a bublina na boku mě zaskočila právě v okamžiku, kdy se trať otočila směrem z kopce. Já nemohl vůbec toho faktu využít. Trápil jsem se tak, že jsem byl přesvědčen, že to zabalím na Marienplatzu, kde na mě čekala přítelkyně. Než jsem tam doběhl, potíže se stabilizovaly, takže jsem začal vypadat opět jako „Homo sportovec“. Nic méně už mi začalo být jasné, že můj cíl se mi rozplývá před očima. Svou roli sehrálo i to, že mě na 29.km předběhla skupina s vodičem na 3:00, a to tempem, které jsem nebyl schopen srovnat. V tu chvíli jsem ještě nevěděl, že i oni mají slušnou rezervu několika minut na cílový čas. Přiznám se bez mučení, měl jsem toho docela dost. Trochu mě nakopl průběh Marienplatzem a vyhlášení mého jména a národnosti moderátorem a potlesk diváků, ale za zatáčkou už na mě zase dolehla tíha toho, že čas bude přes 3 hodiny, ať dělám co dělám.
Než 3:01 – 3:05, to radši pošetřím síly a zkusím případně ještě jiný závod. V tu chvíli se ze mě stal turistický běžec a hlavou se mi honili myšlenky na to, který další závod si vyberu. Chvíli mi to zabralo, a tak jsem překlenul alespoň ten čas, kdy jsem měl sto chutí se zastavit a nechat to plavat. Nakonec, přijel jsem si sem i pro pocit doběhu na olympijský stadion a pro ten kus kovu na stuze, a tak jsem pokračoval v běhu. Už to bylo skutečně jen rekreační tempo a mě bylo jedno, když bude čas 3:30.
Mírně mi zdvihlo náladu to, že na 36.km, kde se dokončuje „universitní smyčka“ jak já tomuto úseku říkám, jsem v protisměru viděl několik běžců se zlatými čísly a nápisem München Hero. Ti byli však na 32.km. Nevím vlastně, koho těmito čísly pořadatelé označovali, ale rozhodně to nebyli nějací stařečkové, kteří by ta čísla dostali za dlouholeté starty. Měl jsem alespoň na chvíli pocit, že se nemusím za své pomalé tempo stydět. Na 37.km bubnovala skupina bubeníků, kteří nám zpříjemnili už i 3. a 5.km, a tak jsem jim zatleskal a běžel vstříc cíli.
Na 40.km ležel na asfaltu nějaký běžec v péči pořadatelů. Co mě překvapilo, první na místě byli policisté a také hasiči. Proč kvůli zkolabovanému běžci vyjíždělo hasičské vozidlo po mě nechtějte vysvětlovat neb to skutečně netuším. Byl to smutný pohled, ale na druhou stranu si člověk začal uvědomovat, že to není náročné jen pro mě, ale i pro ostatní. Vždyť i běžci, se kterými jsem držel tempo se občas zastavili a šli, aby mě za chvilku zase předběhli. Já jsem se prošel jen v místě občerstvovaček, kde jsem se alespoň v klidu napil, bez toho, abych se pobryndal. Dobíhám poslední 2km a zjišťuji, že tepovka mi klesla ze 175 na 165. Dobrá, v podstatě už to jdu jako výklus, tak alespoň nebudu moc zakyselený.
Už slyším skandování ze stadionu, a tak podvědomně zrychluji. Úžasný je průběh pod tribunou, kde v tunelu instalovali generátor studené páry a nasvítili ho barevnými světly. Ano, i fotograf tam byl, a tak jsem zdvihl ruce, jako se to na olympiádě dělá, i když jsem věděl, že na tento svůj výkon pyšný zrovna nebudu. Vbíhám na stadion a tvářím se, že je tam 100000 lidí, kteří sledují pouze mne. Opět zdvihám ruku na pozdrav a běžím po okruhu. Příjemné překvapení. Neběžící člen našeho minidružstva je přímo u trati a mává českou vlajkou. Úžasný nápad – díky Stando! Další ze zážitků, podtrhující iluzi olympijského startu. Vybudí mě to z letargie a v poslední zatáčce nabírám ryhlost a předbíhám 3-4 běžce. Na cílové fotografii uvidíte pouze běžce pragmaticky odmačkávajícího konec svého výkonu, na který by v tu chvíli rád zapoměl.
Přeberu si medaili, vypiju si dvakalíšky vody, dva ionťáku, zbaštím 2 banány a začnu se porozhlížet po ostatních. Honza je už v cíli a Petra se dočkávám po chvíli. Uvědomuji si, že to bylo sakramentsky těžké pro všechny. Pro Petra zvlášť, protože nastupoval na start s hendikepem bolavého kolene, takže ten toho má z nás plné zuby nejvíc. Bylo mi jasné, že nebude mít náladu na to nějak komunikovat, a tak jsem se vydal na cestu vzhůru přes tribunu, která měla znamenat můj poslední sportovní výkon toho dne. Mám radost, že můžu do schodů jít a ještě mávat na svou přítelkyni, kterou jsem konečně spatřil na tribuně. Už jsem na hoře a dobíhá i ona. Najednou mě zaplavuje nepoznaný pocit. Směsice hořkosti z nepodařeného závodu, radosti, z toho, že to mám za sebou a překvapení, z toho, jak byla nakonec časomíra milosrdná. 3:11 nebylo, vzhledem k podmínkám, nakonec tak zlé. Byl jsem smířený s tím, že tam bude svítit čas přes 3:30. Nebudu Vám tu nic malovat, v tu chvíli se mi draly slzy do očí a jen tak tak, že jsem se tam nerozbrečel. Ještě teď, když se s Vámi o tento zážitek dělím mi oči trochu vlhnou.
Cestou k úschovně věcí jsem si všiml, že stan s masážním servisem je připraven bez fronty přijmout mé unavené tělo, a tak jsem neváhal a zalehl na lůžko německé masérky. Sundat si boty byl docela oříšek, ten pohyb mě stahoval vrchní část stehen do křeče, a tak jsem si pokorně sedl na zem. Naštěstí na mě nikdo nekřičel „schnell, schnell…“, a tak jsem se v klidu uvelebil na lůžku. Na dotaz, co mě bolí, jsem odpověděl, že může vzít nohy a pak ještě bedra. To jsem narazil, prý jedno nebo druhé. Co mi zbývalo, nohy měly přednost.:-) Myslím, že mi to docela pomohlo. I když jsem ani před tím neměl žádné problémy s chůzí, cítil jsem se zrelaxovanější.
Pak rychle do sprch v areálu olympijského bazénu. Tam mě překvapilo, že skříňky na věci se zavíraly na Euro. Ne, že bych to nikdy neviděl. Takový tydýt zase nejsem, ale nějak mě nenapadlo, že si mám brát do sprch peníze. Nakonec jsme si vypomohli po našem a s Honzou jsme si pohlídali věci, než se druhý vysprchuje. Zážitek ve sprchách jsem si nechtěl nechat ujít. Ne ani proto, že bych byl zvědavý na ostatní, ale upřímě mě zajímalo, jak mají pořadatelé zorganizované sprchování tisícovek běžců. No co Vám budu povídat, bylo tam hodně těsno! Nicméně fronta se ani zde nekonala, takže výsledná známka pořadatelům se hodně posunula k jedničce.
Abych zase vše jen nechválil, shodli jsme se, že kromě lapsusu s elektronickou bránou na půlmaratonské metě organizátoři nezvládli ještě jednu věc. Občerstvovací stanice nabízely nejprve vodu, pak iontové nápoje a nakonec banány a cosi, co připomínalo turecký med. To jsem se vůbec neodvážil konzumovat, takže detailnější informaci vám nepodám. Problém jsme spatřovali v tom, že když jsme si na konci řady stolků dali banán, už nebylo čím ho spláchnout. Přitom stačilo jen obrátit sled stolků anebo za banány přidat ještě jeden stolek s vodou.
Vrátit čipy už jsme šli čisťouncí, jako bychom ani nic neběželi. Příjemná změna. Cestou k maratonskému expu jsme viděli další nešťastníky, ke kterým musela dorazit sanitka. Nebylo to lehké! Skutečně ne!
Když jsme dorazili k autu, dolehla na mě obvyklá nevolnost, kterou se můj žaludek snaží naznačit, že takovou slátaninu netradičních živin prostě nemá rád. Naštěstí stačilo se na 5 minut položit na záda a zrelaxovat.
Když se zamyslím nad všemi popsanými protivenstvími, tak jako klíčový faktor mého neúspěchu vnímám jednoznačně teplotu. Myslím, že málokdo čekal takovou teplotní změnu ze dne na den. V neděli večer, po návratu do Prahy jsem si naměřil na teploměru 37,3°C, a tak se ukázalo, že jsem si doslova uhnal i mírný úžeh. Ostatní věci považuji za nepříjemné, leč bezvýznamné lapálie. Musel jsem si přiznat, že mě zase jednou příroda pokořila.

Na závěr chci poděkovat našemu trenérovi Janu Kervitcerovi, který mi připravil tréningový plán a věřil mi, že ho dokáži proměnit v hodnotný výsledek. Omlouvám se za svou namyšlenost, se kterou jsem si jel do Mnichova pro jaksi samozřejmé pokoření tříhodinové hranice, stejně jako za malomyslnost když už bylo jasné, že se to nezdaří. Pevně věřím, že pokud se zdraví nepostaví proti mě, podaří se to příští rok na jaře! Rozhodně se nemíním svého snu vzdát!
Honza Prokop