31.10.2010 vstoupila hrstka Čechů do historie tohoto slavného závodu, který dal všem ostatním dálkovým běhům jméno. Vždyť i slovo ultramarathon v sobě nese souvztažnost s tímto závodem. Čert vem, že to bylo v historii nejspíš jinak. Podstatné je, podle čeho se odvíjí moderní historie.
I kdyby to měl být smyšlený příběh, evidentně ho lidé přijali a inspiroval je k opakovaným pokusům poprat se s tratí, při které si většina z nás zažije nějakou tu krizi.
Na tento rok připadlo výročí 2500 let od bitvy u Marathonu, která skončila slavným vítěztvím Athéňanů nad Peršany. Šance být u toho byla pro 12500 běžců z celého světa na úrovni oslavy milenia od narození krista. Prostě mnoho z nás tam muselo být, i když to nebyla zrovna levná “dovolená”. Kdy jindy si zaběhnout klasickou trať Marathon - Athény!
Na místě každý zjistí, že i kdyby příběh Pheidipidese nebyl smyšlený, jeho trať by tehdy byla určitě kratší, než 42km. Když odpočtu první část běhu z obce Marathon k památníku slavné bitvy, zůstane mi 37km. Když naopak připočtu, že posel musel nejspíš zvěstovat svou zprávu až u bran Akropole, protože na stadionu ho v tu dobu určitě nikdo nečekal, dostávám se k číslu 38km. Na druhou stranu Pheidipides určitě neběžel po asfaltové dálnici a v moderních běžeckých botách. Ale jak už jsem řekl, na takovýchto detailech moc nesejde. Píšu to vlastně jen proto, abych dokumentoval historické souvislosti na základě vlastních poznatků. Ty jsme se vydali v sobotu 30.10. sbírat s Jirkou Syrovátkem, naším trenérem Janem Kervitcerem, jeho ženou Miladou a mým synem Matějem (tři posledně jmenovaní se účastnili běhu na 5km). Půjčili jsme si auto a vyrazili do Marathonu po trase závodu. Chtěli jsme stihnout alespoň část oficiálního zahajovacího ceremoniálu, provést morální a taktickou přípravu. V neposlední řadě jsme se také chtěli všichni zvěčnit na tomto – neváhám říci – poutním místě všech maratonců. Navíc v Marathonu bylo otevřené muzeum maratonského běhu. Návštěvníky z Čech muselo zahřát u srdce, že v expozici již instalovali také panel s informacemi o Prague International Marathonu. Jde o další politicky významný úspěch Carla Capalba. Ten mimo jiné dosáhl i toho, že byl se svou organizací PIM pověřen konáním Mezinárodního Marathonského kongresu, který se bude konat v Praze 2012.
Zpátky na trať. Ta zrovna nepřeje rekordům a osobákům. První stoupání je mezi 11. a 15. km, ale pak trať náhle rychle klesne a běžci v jednom a půl kilometru ztratí téměř veškeré nastoupané metry. To může slabší povahy rozhodit, tím spíš, že pak hned následuje téměř 14 kilometrů dlouhé stoupání, včetně nejprudší pasáže, která je příznačně na 31. kilometrovníku, kde má většina na hraně běžících závodníků pověstnou krizi. Stoupání je sice všude běžecké, ale nic to nemění na tom, že je svou délkou velmi frustrující. Kdo neskape do 31.km už do cíle vydrží, ale ani posledních 11km není zadarmo. Člověk se, oproti rovinatým maratonům, které se běží konstatním tempem, snaží dohnat ztrátu, nabranou ve stoupání. A jakkoliv je tato část závodu na mapkách prezentována jako klesání, rozhodně Vám tak nebude připadat. Ano, je tam pár klesání, které člověk ucítí, ale zbytek vypadá jak běh po rovině.
Co se týče organizace, tak na ní bylo patrné, že si organizátoři nechtěli udělat ostudu. Bylo to znát úplně všude. Pokud si nebyli jisti, že by daný úkol zvládli, radši se do toho vůbec nepustili, aby z toho nebyl trapas. Týkalo se to především pasta párty, kterou si nikdo pro tolik lidí netroufl ani nabídnout. Jinak ale organizace neměla vážnější trhliny.
Byly tam minimální zaváhání, jako že slečny brigádnice neotevíraly láhve s vodou, než je běžcům podali, zatímco muži v drtivé většině pochopili, co běžec potřebuje, a tak nejen láhev otevřeli, ale i trošku odlili, aby při přebírání necákala voda na nohy. Podobné to bylo i s houbičkami. Část obsluhy namočila houbičky a nechala je ležet na stolku (takže z nich většina vody stačila odtéct a zbytek zteplat), část je průběžně lovila z kádě a podávala. Nejsem si jist jak na tom byli pomalejší běžci s teplotou podávané vody. U mě to bylo už k závěru závodu znát, že voda teplala. Ti za mnou už to mohli cítit jako vážnější problém. Přeci jen bylo před polednem přes 20°C. Ve srovnání občerstvení by vedla Praha o parník. V Athénách mi nechutnaly ani místní iontové nápoje ani jejich gel. Naštěstí jsem si táhl vše vlastní. Enervit v Praze je vynikající! Byl bych rád, aby to Carlo Capalbo zachoval, protože jetli uzavře smlouvu s Nutrendem nebo někým takovým, tak přestávám běhat závody PIMu!
Výborné bylo, že organizátoři uzavřeli veškerou dopravu podél trasy - to jest i protisměr, který byl využíván jen pro servisní vozidla a sanitky. A teď mě napadlo, zadarmo byla pro účastníky veškerá městská doprava po všechny 4 dny a 50% slevy na vstupy do všech památek a muzeí. Evidentně jim záleželo na tom, aby se lidé seznámili i s jejich historii.
A čím byl výroční závod jiný než ty v ostatních letech? V obrovském počtu účastníků (narváno bylo i na startu 5km a 10km závodu). Na start v Marathonu se jich postavilo údajně 12500, ale všiml jsem si i čísel přes 13000. Vzhledem k tomu, že tento počet bylo potřeba dopravit autobusy na start, bylo zřejmé, že půjde o nesmírně zajímavý logistický úkol. Vzhledem k tomu, že organizátoři dbali na to, aby si mohli všichni sednout a do autobusu se vešlo cca 45 účastníků, muselo být použito cca 280 dálkových autobusů! Čekali jsme, že použijí autobusy městské hromadné dopravy, ale organizátoři snad stáhli všechny dálkové autobusy, co jezdí po řeckých silnicích! I organizace odjezdu ze třech stanovišť v centru byla poměrně zajímavá na pohled, nicméně vše šlo jak po drátkách. Pokud někde došlo ke zdržení, tak bylo maximálně v řádu minut, ale spíše se jednalo o desítky vteřin.
Cestou řidič pouštěl do reproduktorů všechny podstatné instrukce k organizaci startu i samotného závodu, takže i ti, kteří nečetli příslušnou část maratonského prospektu si nemohli stěžovat na neinformovanost. V náležitém počtu opakování nám také bylo zdůrazněno, že se dneškem stáváme součástí marathonské historie!
V prostoru startu mile překvapilo zázemí. Atletický stadion na rozklusání, sběr zavazadel k přepravě do prostoru cíle, ale především počet přistavených toalet. Údajně jich bylo 300, ale osobně se mi tento počet už zdá příliš nadsazený. Přesto v tomto ohledu Marathon nejspíš zastínil i standardně dobře organizovanou Prahu, kde na toalety není tolik místa. Každopádně se dostalo na každého, prakticky bez čekání a hlavně beze stresu.
Startovalo se v sedmi blocích (podle ověřeného nejlepšího výkonu – tuším za poslední 3 roky), a to v časových rozestupech. Čipy byly naprogramovány tak, aby znemožnily obvyklou snahu všech závodníků o vylepšení svého oficiálního času již na startu. Iteligentní řešení. Zároveň byly následně výsledky přepracovány tak, aby byla odečtena příslušná časová diference, takže ve výsledcích jste mohli být i výše, než odpovídalo fyzické skutečnosti. Je to spravedlivé a hlavně funkční! Start proběhl bez sebemenšího problému.
Atmosféra podél trati byla vřelá. Žádné staticky zevlující obyvatelstvo, ale aktivní povzbuzování a zároveň vděčnost, za jakýkoliv náznak, že Vám jejich podpora pomáhá. Vlastně jsem se děkováním divákům bavil celou dobu běhu. Skutečně mi to pomáhalo zahnat myšlenky na nastupující únavu, ale ne to té míry, že bych ztratil soustředění na vlastní běh, techniku dýchání, držení těla, kontrolu tepové frekvence a aktuální dosahované rychlosti. Vždy, když jsem probíhal okolo nějakého chumlu povzbuzujících diváků, zatleskal jsem a ukázal gesty obou rukou, že ten potlesk patří právě jim. Vždycky to zdvihlo obrovskou vlnu sympatií a zesílení energií nabíjejícího hluku. Úplně jsem cítil, jak mě takové chvilky synergie s diváky ženou kupředu.
Stokrát násobeno a dokážete si představit, jaká atmosféra vládla v závěrečných metrech před stadionem a dále pak na cílové rovince! Absolutně úchvatný zážitek. Zážitek “korunovaný” nádherně zpracovanou medailí ve tvaru právě tohoto stadionu.
Super bylo, že mnoho běžců běželo “demonstrativně” - v různých převlecích, se zbrojí, s myrtovým věnečkem na hlavě a diváci to odměňovali nadstandardním povzbuzováním. Hodně lidí skutečně využilo maratonských oslav k tomu, aby s různou mírou vkusu exhibovali. K vidění bylo i několik fingovaných kolapsů na cílové rovince. Možná byl nějaký i reálný, ale osobně jsem viděl několik běžců, kteří si, prostě jen chtěli užít pozornosti diváků, fotografů a kamer. V některých případech už mi to přišlo trochu za hranou. Jeden z běžců dobíhajících v čase cca 3:23 si to šněroval s podlomenými koleny, vrávoravě po cílové rovince tak věrně, že k němu přiskočili lidé ze záchranky. Snažili se mu pomoct. Posledních 15 metrů lezl po čtyřech. Skutečně vypadal, že tam vypustí duši, ale jakmile zjistil, že už mu nikdo nevěnuje pozornost, tak až příliš jednoduše vstal a odkráčel si pro medaili. Naproti tomu, když doklusával běžec ve zbroji a šaškoval tam s mečíkem a demonstrativně se složil k zemi 50m před cílem, diváci se smáli a freneticky tleskali a aplaudovali. Tam byl asi ten rozdíl mezi nevkusným exhibicionismem a čirou radostí, oslavou a snahou pobavit přihlížející diváky.
K české výpravě (na marathonské trati) se přihlásilo 37 lidí. Petr Pechek byl prvním z nich (celkově 36. p.s. i když startoval až z druhého bloku se ztrátou 1:49, takže musel elitu dohánět a neměl sobě rovného partnera po delší část závodu) v čase 2:28:55 - reálný 2:28:51, druhý byl Petr Wala - 143. v čase 2:53:18 (2:53:17) a třetí moje maličkost - 219. v čase 3:01:26 (3:01:20).
Z KERTEAMu jsme na této klasické trati závodili pouze tři Petr Pechek, já a Jirka Syrovátko (ten mimochodem letos běžel i Montafon a Jungfrau, takže měl podobný plán závodů). Na trati 10km běžela Iva Tržilová a na 5km vyrazil můj syn Matěj s trenérem a jeho ženou.
Na závěr připojím něco ze svých osobních pocitů ze samotného závodu. Po zkušenostech z loňských Drážďan jsem začal opatrně. První kilometr jsem šel vlažně za nějakých 4:27, ale v dalších kilometrech už jsem najel na téměř strojové tempo 4:15. Až na 16. kilometr, kdy jsem si na kopci odskočil a ztratil cca 20 vteřin, jsem si držel rychlost. Tuto ztrátu jsem hned v následujícím klesání smazal úsekem za 3:50, a tak jsem na metu půlmaratonu doběhl v optimistickém čase 1:30:05. To bylo vzhledem k pomalejšímu startu poměrně nadějné. Věděl jsem, že mě čeká dalších 10km do kopce, ale také to, že pak budu mít před sebou dalších 12km, abych nabranou ztrátu stáhl. Navíc jsem se cítil i v těch kopcích docela silně. Patrně sekundární tréninkový efekt Jungfrau maratonu. Na tempo 4:15 jsem sice ztrácel 5-10 vteřin, ale priorita pro mě v tu chvíli bylo, vyběhnout na 31. km aniž bych použil zbytky všech svých sil. Cítil jsem, že mám na to pak běžet rychleji než 4:15, což se také následně stalo, ale při tom stoupání tam byly dva úseky, kde jsem navzdory své vůli nabral rozhodující minutovou ztrátu na svůj vysněný čas 3 hodin. Až teprve analýza dat z Garminu 310XT mi pomohla odhalit, kde byl problém. Byly to pasáže, kde jsem se nejen koncentroval na výběh prudší pasáže, ale většinou tam byl i faktor osvěžovací stanice. V těchto pasážích jsem zkrátka nevěnoval tolik pozornosti koukání na hodinky a popohánění sebe “bičíkem”. Když jsem se za horizontem nejvyššího bodu trati rozeběhl a mé tempo se zvýšilo na 4:11 a pak dokonce na 4:07 a dokonce na 4:04, věřte nebo ne, ale byl jsem tak zblblý, že jsem si začal tajně myslet i na pokoření svého osobáku. V tu chvíli to již bylo matematicky nereálné (právě kvůli těm dvěma kilometrům, jejichž osudný čas jsem si nestačil uvědomit), ale přesto jsem se v tu chvíli zařekl, že se na hodinky už nepodívám a poběžím co to jen půjde. Oproti mnoha svým minulým maratonům jsem měl pocit, že poslední kilometry téměř letím, ale nestačilo to! Ještě cca 640m před stadionem na mě trenér křičel, že to bude těsně pod 3 hodiny, a tak jsem zvýšil rychlost až na 4 min./km. Před stadionem jsem pak téměř spurtoval, ale když jsem viděl na cílové rovince čas 3:02 byl jsem tak zklamaný, že už jsem si to doběhl jen volně se vtyčenýma rukama a vítězným gestem pro fotografy i diváky. Jsem na ty fotky zvědavý, protože alespoň uvidím, na kolik se mi svým hereckým výkonem podařilo zamaskovat svou okamžitou frustraci.
Náladu mi zdvihla až večerní informace, že jsme s Petrem Pechkem na dálku porazili duo Petr Losman a Honza Kervitcer, kteří ten samý den startovali ve Frankfurtu nad Mohanem. Tam je však čekala rovinatá trať a údajně měli pro mě ideální závodní teplotu 12°C na startu a 16°C v cíli. Náš výkon se tak hned dostal do přijatelného světla. Píšu náš, protože Petr Pechek také asi čekal lepší čas. Holt jasný slunečný den (20°C) a trať na které jsme nastoupali 323m si svou daň vybrala. Není náhoda, že rekord této trati je na úrovni 2:10. Když bychom tedy od našich výkonů odečetli stejných 5 minut, o kterých jsou rychlejší keňští běžci v Praze, pak by byl Petr +/- na svém osobáku a já bych si udělal osobák o téměř 3 minuty.
Takže nakonec přeci jen převládla radost nad podaným výkonem!