Děkuji za pohled

V  příloze je již slíbené zhodnocení soustředění

Jelikož se tu zatím neobjevuje žádný článek shrnující soustředění (a to ho sliboval jak kouč, tak Miládka), napíšu sem aspoň svoje nejvýraznější dojmy. Začnu tím nejdůležitějším.
 
Jídlo bylo naprosto skvělé a bylo ho tolik, že jsem musel porušit svou zásadu sníst všechno, co je připraveno. Obzvláště zákusky byly excelentní, nad těmi jsme si labužírovali třikrát denně. Stinnou stránkou dostatku jídla byl nedostatek času na trávení. Úseky jsme naštěstí běhávali na kilometrové rovince asi tři kilometry od hotelu, takže se člověk stihnul alespoň trochu rozběhnout ještě po cestě tam.
Běhalo mi to nadmíru dobře, i když netuším, zda to nebylo způsobené tím, že jsem tam neměl soupeře. Na úsekách jsem se pošťuchoval s Ondrou Beranem a v kilometráži jsme soupeřili s Bolkem. Tvrdé přetahování nakonec rozhodl Bolek pro sebe čtyřicetikilometrovým sobotním výletem. Viz níže...
 
I když jsme bydleli přímo na pláži, hned na kraji Kemeru začínaly hory s nejvyšším bodem Olympos. Při pohledu na jeho bílou čepičku jsme doufali, že trenéra nenapadne tam naplánovat výběh. První výběh do hor jsme šli cca v úterý. Přední skupinka nám utekla už ve městě, kde jsem volil jinou (a delší) trasu, a tak jsem výškové metry polykal bok po boku s Kašíkem a psem, který se k nám připojil. Po sedmdesáti minutách jsme dospěli k ceduli oznamující, že občerstvení je už za deset kilometrů, a tak jsme to tam zapíchli a počkali na Léňu. Ta nás přesvědčila, abychom ještě běželi kousek dál, protože chtěla mít patnáct km. Jen pes měl rozum, lehl si na cestu a umřel vyčerpáním. My jsme se šplhali pořád dál a dál a vyhlíželi vrchol, místo něj na nás zpoza jedné zatáčky vykoukl Bolek s Peterem, naším holandským sparingpartnerem, a kus za nimi Ondra, jehož kolena si už dopředu zoufala z nadcházejícího patnáctikilometrového seběhu. Ale všichni jsme to zvládli, já jsem se i prolezl po kamenech korytem kaňonu. Uběhlých třicet kilometrů mě naplnilo hrdostí a přehnaným sebevědomím, a takto vybaven jsem se vydal na sobotní výlet.
 
Kouč naplánoval trasu o délce třicet kilometrů, ovšem s výstupem až do výšky přes 1200m. Večer mi ukazoval na googlu, kudy poběžíme, a když roloval jednu stránku za druhou a neustále opakoval "No, a tady už někde bude ta vesnice, ze které už to bude těch známých patnáct kilometrů seběhu", začaly ve mně hlodat pochybnosti. Sám kouč při snídani prohlásil, že to možná bude třicet pět, a když jsme nasedali do dolmuše (místního autobusu, který si jezdí, jak chce), mával nám bílým kapesníkem na rozloučenou. Přejeli jsme do nedalekého Gyonyku a v hradbě kamenného masivu hledali skulinku, kterou proniknout do hor. Po delším bloudění a očesání jednoho pomerančového sadu se nám to povedlo, ovšem Ondru to vyčerpalo natolik, že se rozhodl vrátit. My vytrvalejší, zarputilejší či hloupější jsme začali šplhat do hor a neustále jsme vyhlíželi, který že vrchol ve výšce 1200m to máme zdolat. Užuž jsme cítili, že to nejtěžší stoupání máme za sebou, a tak jsme s Bolkem ostatním utekli. Ovšem za hřebenem cesta výrazně změnila sklon a nedbajíc na naše zoufalství nás donutila sestoupit o pár set výškových metrů. Zde jsme narazili na nádherný kaňon sevřený mezi skalami, jímž se valila voda. Jedinou vadou na kráse byl fakt, že značka šla přímo tímto korytem a nějak si nevšímala toho, že průběžně střídá břehy. Bolkovi to nevadilo, zul boty, přebrodil se a zmizel; já jsem se rozhodl počkat na ostatní a přesvědčit je, že je lepší se vrátit.
Podle Štěňákovy mapy (dle tureckého zvyku, všeobecně známého už od loňského Uzumkale, si nekladla přehnané nároky na přesnost) jsme zjistili, že po dvou a půl hodinách jsme přibližně v třetině trasy a hlavní stoupání nás teprve čeká, z čehož vyplynul pro mě překvapivý závěr přebrodit řeku a pokračovat dál. Příslibem, že nahoře si seženeme taxík, jsem se nechal zlákat i já. Za brodem pro mě nastal ráj - skákal jsem přes řeku po kamenech a přelézal obrovské balvany, zatímco ostatní se opatrně plahočili za mnou a Lenka se neustále zouvala a obouvala. Pak cesta opustila koryto, začala stoupat a já jsem se rozhodl, že se přece jen raději vrátím. Znovu jsem se přebrodil a vyrazil na zpáteční cestu. V ten moment jsem zjistil, jak mě to bláznivé hopsání unavilo. Po rovinkách a v mírném stoupání jsem se snažil běžet, do prudších kopců alespoň svižně jít. Kupodivu cesta ubíhala docela rychle, v seběhu jsem už sice sotva motal nohama, ale přesto jsem i ten náročný sestup měl za chvíli za sebou.
Po čtyřech a půl hodinách jsem dorazil zpátky do Gyonyku, mávl jsem si na dolmuš a za půl hodiny už jsem byl na hotelu. Když jsem skupince, která jela lanovkou na Olympos, na obědě povyprávěl, co jsem absolvoval a co podle mého čeká ostatní, všichni jen valili oči a kouč začal nervózně přešlapovat. Ale naštěstí se všichni v pořádku vrátili (dvě hodiny po mně) - Léňa, Kašík a Štěňák si vzali nahoře taxíka a Bolek si to zkrátil nějakým šíleným kaňonem. Jeho záznam z Garminu visí o kousek níž, moje obrátka byla kousek za desátým kilometrem.
 
Tož tak. Omlouvám se za stručnost a lá Honza Prokop;-).

Galerii mých fotek najdete na https://picasaweb.google.com/Kervitcer/VTKerteamuTurecko2027211#

já přidávám trasu nejdelšího výletu, ani jsme nestihli oběd...http://connect.garmin.com/activity/70158982

Kdo nebyl, může
a) litovat
b) přihlásit se na příští rok.
Jelikož jsem z Turecka rozmazlený běháním po venku, končím pro letošní rok s halou - kdo by se chtěl přidat, budu dnes na šestistovkových kopcích ve Stromovce. Výběh v 17:05. Těším se na kopcích nebo případně ve středu na okruzích naviděnou.