Letos, stejně jako loni, jsme se vypravili na soustředění do Turecka a letos, stejně jako loni, kouč nenapsal žádné zhodnocení, takže se toho stejně jako loni zhostím já. Tolik ke zdůvodnění velkého časového odstupu.

Na poslední chvíli se měnilo personální obsazení výpravy i počet členů, takže třemi auty na letiště do Norimberka se nás vypravilo 13. Tam se k nám přidala Vítkova přítelkyně Hanka, ale protože letištní personál usoudil, že když letí z Norska do Turecka, tak k tomu nepotřebuje žádná zavazadla, navštívila její taška mnoho jiných zajímavých destinací.

Než jsme dojeli do Tekirovy, ubytovali se a dostatečně se podivili nad vším tím luxusem, bylo skoro pět ráno, takže rozcvičku zvládli jen kouč s Miládkou a taky Kašík s Ondrou Beranem, kteří pravděpodobně hned první noc věnovali průzkumu restaurací a barů, protože už v neděli večer je všude znali jménem a nosili jim pivo v tuplácích. V dalších dnech se účast na rozcvičkách notně zdvihla a aspoň jednou ji navštívil každý. Po proběhnutí se po měkoučkém písečku, lehkém protažení a klikování jsme se odměnili koupáním ve vlnách a vzhlížením k zasněženému vrcholku Olymposu.

Ubytování také splňovalo vysoké standardy, na které jsme my běžci zvyklí. Koupelna byla vybavená spoustou věcí, o nichž jsem v životě neslyšel, a nemálo z nich jsme si přivezli domů. Šatna byla větší než můj kolejní pokoj a byla vybavená trezorem s tak dokonalým zabezpečovacím systémem, že když je Honza Prokop jednou zkusil všechny zapnout, strávila u něj parta dělníků milé odpoledne. Samotný pokoj byl vybaven postelí velkou tak, že jsem na druhý konec ani nedohlédl a nejsem si jistý, zda už tam neplatil jiný čas, protože Míša chodila všude pozdě. Do systému skříněk pod televizí byla zabudována lednička natolik důmyslně, že Vítkovi a Hance trvalo pět dní, než ji našli. Také lustr byl víceúčelový. Kromě nádherného vzhledu na něm svítily žárovky tak silné, že jsem tam s oblibou sušil věci zpocené při běhání. Paní uklízečku, která nám několikrát denně chodila stlát, to sice málem položilo, ale dvoueuro jí zase zvedlo na nohy.

Nicméně nejdůležitější věcí na celém soustředění, kvůli které jsme se trmáceli takový kus světa, bylo samozřejmě jídlo. Podávalo se celý den, ale my jsme na něj chodili většinou jen třikrát denně. I tak jsme měli co dělat, abychom v mezičase stihli vyzkoušet sauny, bazény, vířivky, pingpong, plážový volejbal, posilovnu, tenis či běhání. Rautové stoly zabraly celý jeden sál, a i přesto musel být do předsálí vyhoštěn ovocný pult (Kašík na něm postrádal li-či, což možná bylo dobře), zmrzlinář i několik podlouhlých stolů s poháry, sladkostmi, kompoty a čokoládovou fontánkou. Samotné hlavní jídlo sestávalo z tolika chodů, že ani já jako matematik jsem se nemohl dopočítat. Mysleli jsme si, že jsou tu k dostání veškeré myslitelné druhy masa, ale z tohoto hloupého omylu nás vyvedlo suši a humři na opulentní večeři, kterou jsme zakončili zlomový den soustředění (úterý - viz výše i níže). Už tedy víme, jaký je rozdíl mezi potravou a jídlem, a já ještě teď musím v menze zavírat oči, abych byl schopen se naobědvat.

Díky oslavě Kašíkových veteránin a Renčiných x-tin jsme měli o zábavu postaráno i večer. Dostáli jsme tak dobré pověsti českých turistů a naučili jsme Turky některým koktejlům, například Malibu s mlékem. Jen 6D kino jsme nestihli, a tak se zbývajících jedenáct měsíců můžeme jen dohadovat, co ta šestka znamená.

Tempové běhy jsme absolvovali dole ve vesnici, ale v porovnání s Vítkovými tréninky (2x10km a 5x4km) jsme si připadali jako chodci. I já. Sebevědomí jsem si zdvihal na Lykijské stezce, která začínala hned u hotelu a po které jsme běhali většinu dlouhých výběhů. Zatímco Ondra Beran si v sebězích sundával z nohou kolena, mé nohy tančily po skalách jako Kašík na diskotéce. V obtížném terénu jsme sice zřídka překročili průměr pěti minut na kilometr, ale vydatné kopce a členitý povrch posílily nohy, zpevnily celé tělo a ukázaly oběhovému systému, zač je toho loket.

Nadšení do tréninku nám vydrželo až do úterka, kdy jsme autobusem dojeli do Ulupinaru, odkud jsme přes věčné ohně na Chimérách měli doběhnout do Cirali a poté 20 km po Lykijské stezce k hotelu. Honza Prokop se hned na začátku rozběhl a už jsme ho neviděli. Chvíli jsme ještě poslouchali trenérovo ujišťování nezkušených holek, že na oběd budou zpátky, a pak jsme se Štěňákem, Kašíkem a Ondrou vyběhli vstříc dobrodružstvím, i když úplně jiným, než jsme původně předpokládali. Čas 10:30.

Do cesty se nám již od počátku stavěla různá protivenství jako rozvodněná řeka, špatné značení, bláto, opět rozvodněná řeka, jiné bláto, jiná rozvodněná řeka a chybějící značení. Naštěstí se nám zjevil v osamoceném barevném domečku bydlící hipík a ukázal nám cestu. Tak se stalo, že jsme po hodině a půl doběhli do Cirali, aniž bychom zahlédli třebas jen kousíček plamínku. Místo cesty domů jsme se tedy vydali údolím k Chimérám a když Kašík s Ondrou zaplatili vstupné, zjistili jsme, že to stálo zato. Ohně, které planou jen tak; polosbořené lázně, u kterých by v Česku byla cedulka Vstup zakázán! a člověk, který by vybíral vstupné; dechberoucí výhled na štíty hor menších než Petřín; červené šipky značící cestu, kterou jsme měli přijít - právě ty zmátly o něco později trenéra a děvčata a způsobily, že až do setmění bloudili po okolí a na hotel museli dojet taxíkem.

My jsme se zmást nenechali, ale protože kluci usoudili, že je čas na pivo, vydal jsem se na závěrečnou část cesty sám. S nadějí, že možná stihnu ještě i oběd, jsem se neohroženě vrhnul na skály. Ty nejobtížnější výstupy jsem překonával svižnou chůzí, které jsem se přiučil od trenéra, ale jinak jsem běžel plný nadšení po okraji útesů a kochal se pohledem na moře...dokud se na jedné pláži značka nerozhodla definitivně ukrýt. Protože se mi nechtělo brodit řeku, aniž bych tušil, zda jdu správně, kousek jsem se vrátil a běžel po kamenité cestě směrem od moře. Když jsem asi sedmkrát přeskákal po kamenech a třikrát přebrodil ten samý potok, usoudil jsem, že to taky nebude ta správná cesta, a vydal se přímou cestou na nejbližší vrchol, abych z něj pak sestoupil zpět k moři. Po chvíli jsem narazil na modré tečky, kterými se prý značí vysokohorské stezky, a díky nim se mi po hodině podařilo dostat na hřeben. Pak se stezka začala čím dál víc stáčet špatným směrem, značka se ztratila a já jsem začal po skále slézat dolů k moři. Pramínek, ze kterého jsem asi třikrát pil, postupně mohutněl a vzrostlé rákosí či kolmé skalní stěny mě donutily občas vylézt po skále zase o něco výš, ale nakonec jsem po hodině a půl přece jen došel do údolí. Takřka tři hodiny bloudění mě vyčerpaly, ale tušil jsem, že se o mne asi všichni bojí, tak jsem se vydal z posledních sil a doběhl na hotel těsně před pátou.

Jaké však bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že kluci dorazili jen chvíli přede mnou a ostatní zatím vůbec. Postupně však taxíky jeden za druhým vysazovaly u hotelu zhroucené postavy zablácených běžců a pak přiběhl trenér, že musíme jít na večeři, kterou pro nás připravilo vedení hotelu. Mezi lidmi v oblecích a šatech působily naše teplákovky trochu nepatřičně, ale už jsme na to byli zvyklí a aspoň jsme se na dálku poznali. K večeři nám vyhrávala hudba, probíhala tombola a číšníci se činili, takže jsme si nevšimli, že nám schází Vítek s Hankou, dokud se nezjevili u vchodu. Hodlali absolvovat přibližně stejný výlet jako my, ale bláhově si mysleli, že si pomůžou, když bude mít Hanka kolo. Šplhali proto po skalách s kolem na zádech a v jedné malé zátoce se neúspěšně pokusili přesvědčit zbloudilého rybáře, aby je odvezl kamkoli pryč. Nakonec se ztratili na stejném místě jako já a dojeli na hotel asi v půl osmé.

Od tohoto okamžiku se v tréninkovém plánu všechny aktivity změnily na dobrovolné, přesto jsme zvládli ještě několik hezkých výletů. Vypravili jsme se na Phaselis, odkud pochází vynikající trenérovo video zaznamenávající, kterak se Kašík snaží vyfotit sám sebe v amfiteátru. Tomáškovi se snažili zorganizovat také výpravu na Olympos, ale při ranní rozcvičce jsme usoudili, že je lepší koupat se v moři a dívat se na zasněžený Olympos než naopak.

Kdo tam nebyl, nepochopí, co může být na zimním soustředění krásného, ale jak vždycky rád doporučuju: zkuste si to příští rok s námi. Nějaký hezký výlet se určitě zase najde.

Tak jsme už z Turecka zpět, byli jsme letos ve zřejmě nejlepším hotelu na celé Turecké riviéře, těžko se to asi bude něčím překonávat. Fotky od Renaty jsou již na facebooku, já jsem dal výběr 31 fotek a 2 videa - ty zvláště doporučuji ke shlédnutí na  https://picasaweb.google.com/103387067197490276031/VTTurecko2012#

Po rannım destı kdy more bylo velmı prıjemne na rannı koupel se temer vyjasnılo a tak jsme vyrazılı do hor na 22 km fartlek. Prvnıch 7.5 km melo prevysenı 650 m nasledoval navrat po stejne ceste dolu a 7 km k hotelu. Ja s Monıkou a Hankou jsme dalı jen tech 15 km Vıtek sı naopak jeste 6 km prıdal na 28 km. Vıtek s Dalıborem zvladlı kopec k dolnı stanıcı lanovky za 42 mın a zpet za 30 mın ostatnı bylı o dost pomalejsı ja jsem byl nahore za 53 mın.
Odpoledne uz jen relaxujeme zıtra dopoledne dame zaverecny beh a potom uz nas ceka cesta na letıste a navrat do zmrzle Evropy.

Zdravim do Turecka,
pri cteni reportu (z dlouhym uuu, plati i pro lonsky rok) z Turecka vzdy skoro lituju, ze tam nejsem taky, ale ja jsem postaven tak, ze v zime proste mam rad zimu a za teplem necestuji a radeji provozuji zimni sporty - protoze to v lete nejde a cestovat potom v lete nekam za zimou, no kde bychom to byli:)
Takze jeste preji peknych par nabehanych km a tesim se na rozsahlejsi report a foto.  Hlavne nestrhnete Prokyho, at je snim jeste nejaka rec a neco po prijezdu predvede na bezkach. Nezapomente nacerpat i nejake ty zkusenosti z tureckeho hospodarstvi, at to tu nasledne aspone nekdo pozvedne.
Pavel