Mistrovství světa v horském maratonu - reportáž

Jungfrau Marathon je vždy nabitý a čtyř tisícový limit bývá naplněn pár dnů nebo spíš hodin po otevření registrací. Když se tu letos mělo konat mistrovství světa, pořadatelé tedy připravili maratony rovnou dva, MS žen v sobotu a MS mužů v neděli, oba závody doplněné ještě o další kategorie, většinou veteránské. Když jsem se tedy před rokem přihlásil, tak jsem ještě netušil, jaký to bude zážitek, tady slovo maraton dostalo ještě další rozměr. Pro některé i takový, že mohli běžet - pokud si troufli - maratony oba.

V pátek jsme se sešli ještě s další částí české výpravy na Expu (Míša Mertová, Klára Jakešová, Adéla Esentierová a Roman Baláž), tentokrát (stejně jako už loni) "pouze" ve stanech na otevřeném prostranství v centru Interlaken. Reprezentativní ale stísněné prostory kasina Kursaal už byly běžcům nepřístupné. I tak to ve stanech nebylo tak špatné, bylo víc prostoru a vešla se tam i expozice z historie všech ročníků Jungfrau maratonu. Probíhal tam po celou dobu i bohatý doprovodný program, což jsem osobně nevyužil, kvůli vzdálenějšímu ubytování až v Kandergrund. Raději jsem pospíchal zpět, abych si ještě odpočinul a nabral síly na další den. Jen jsem si ještě koupil celodenní jízdenku na sobotu, abych mohl trasu maratonu projíždět vlakem.

Sobota, den první.
Nejsem ranní ptáče, takže jsem dorazil do Interlaken a zaparkoval poblíž trati přesně v momentě výstřelu, stihl jsem tak maratonského hada až v zatáčce po 700m a pak na 4km při druhém okruhu. Míša Mertová se zatím držela ve druhé skupince s odstupem 20vt. Další naše jsem neviděl, bylo tam pořád ještě husto. Za pár dalších minut už jsem musel na vlak, a taky propočítat, kde budu mít čas na zastávku, ale vycházelo to až na půlku v Lauterbrunnen. Sedl jsem do naprosto narvaného vlaku (ještě že tady se nesmí na střechu, jinak by to bylo jako v Indii), a naproti mě seděl Roman Baláž, aniž bysme se doumlouvali - svět je někdy malý. Od té chvíle jsme cestovali po trase maratonu společně. Vystoupili jsme v Lauterbrunen, došli se podívat, jak vypadá občerstvovačka, vrátili se kousek zpátky a už se blížilo čelo závodu. Měl jsem rozpis odjezdů vlaků a odhad mezičasů Míši, Adély a Kláry. Jenže počkat na všechny tři by zpravidla znamenalo zmeškat vlak a nestihnout je na dalším místě. Míša podle předpokladů proběhla na 20km asi za 1:26, na 23. místě, za skupinkou, kterou do té doby táhla. Adéla o necelých 10 minut následovala, Klára s další 4min. ztrátou, což jsme ale už nevěděli, neboť v momentě kdy proběhla Adéla jsme museli doběhnout na vlak, který měl za minutu odjezd. Jo, poprvé jsem si zkusil, jak těžké to má doprovod :-)
 
Vyjeli jsme tedy do Wengen a šli po trati kousek zpět a vyhlíželi naše závodnice. Míša byla pod Wengenem na 30km docela svižně v čase asi 2:23. Čekání na Adélu bylo delší, měla tam mezičas 2:45, první kopec do Wengenu je hodně brutální a ona toho měla viditelně celkem dost. Běželi jsme s ní asi kilometr přes Wengen a hlavně Roman mohutně povzbuzoval. Ještě jsme ji stihli za otočkou nad Wengenem, kde už vypadala líp a my absolvovali doslova sprint zpátky na nádraží, aby Roman stihl vyjet nahoru pod cíl a já až do cíle. Klára měla mezičas ve Wengenu 2:49, ale bohužel jsme ji už zase nestíhali. Potřebovali bysme něco flexibilnějšího na přesuny, nějaký gadžet od Jamese Bonda by se nám šiknul.
 
Další zastávku na Wixi už absolvoval Roman sám, a šel s Adélou ten nejprudší kopec až nahoru. Klára se ale držela velmi dobře až na 39.km do Wixi, kde Adélu o půl minuty předběhla (Klára 3:52:22 a Adéla 3:52:49). Adéla se ale v posledních 2 km prudkého stoupání zmáčkla - a nebo ji trenér vynesl ;), každopádně byla v cíli nakonec o 2 minuty před Klárou.
 
Já mezitím co Adéla s Klárou ještě měly před sebou poslední stoupání už čekal v cíli na první naši závodnici, Míša by tam podle všeho měla být hodně minut pod 4h. Po vystoupení z vlaku jsem ještě doslova vběhl do tou dobou prázdné restaurace a zeptal se, jestli mají těstoviny, ale že je musím sníst okamžitě, abych stihl Míšu v cíli. Špagety dosedly na stůl dřív než já na židli, takhle rychle jsem ještě nebyl nikdy obsloužený. Hodil jsem je do sebe a za 10 minut vyběhl do cíle - akorát, Míša naštěstí nezaběhla osobák na téhle trati :-) ... a tak jsem ji za pár minut akorát stihnul zabrat kamerou - doběhla v čase 3:53:42 a 22. celkově. Adéla tedy nakonec doběhla za 4:33:15 a Klára za 4:35:25, myslím, že pro obě jsou to velmi slušné časy, hlavně to byla alpská premiéra.
 
Myslím, že všechny tři podali velmi slušný výkon, bylo velké teplo a na stráních vystavených slunci to hrozně pálilo. Nic vhodného na překonávání osobáků. Všichni jsme se ještě dost dlouho zdrželi nahoře, kde stále vládlo teplé a nádherné letní počasí. Já se ale první odebral ve 3h. dolů, přece jen byl nejvyšší čas se v podvečer najíst, dojet zpět do Kandergrund a jít brzy spát. Cestou dolů jsem byl tak utahaný, jako kdybych něco běžel - usnul jsem na chvíli v narvaném vlaku schoulený na podlaze jak špalek, až se mě někdo ptal, jestli jsem ok... Takhle tedy vypadala moje maratonská premiéra - v roli doprovodu běžců :-)

Neděle, den druhý, mým pohledem.
Brr, budíček v 5:30, fuj, ještě aspoň půl hodiny... Vstát se ale musí, pořádně najíst, nenechat se vystresovat vystresovaným doprovodem, neb jsme se zároveň museli komplet sbalit, odjet a po maratonu přesunout do Grindelwaldu. Tentokrát jsem byl v Interlaken hodinu před startem, dost času na rozklus, rozcvičení, kafe -hmm, hned vedle startu nějaká restaurace, vlezu dovnitř, tam taková zvláštně oděná obsluha, no jo Hooters, ale kafe měli :-) ...a obsluha blesková, na to že tak brzy ráno v neděli měli jinak ve vzdálenějším okolí všude zavřeno. V klidu jsem pak ještě vystál frontu na záchod a 10 min. před startem přelezl plot, abych nebyl moc daleko od čáry, stejně se v těch davech ani nedalo skoro nikam pohnout, natož hledat místo, kde se tam dá vlézt normálně. Tradiční láhev s pitím jsem plánovaně nechal na startu a s ohledem na to teplo (potil jsem se už v koridoru na startu) jsem byl odhodlaný rozhodně neběžet první kilometr pod 4m. a začít co nejpomaleji to půjde. Výstřel přesně v 9 a dav se dal do pohybu, první kilometr bylo velmi husto, a musel jsem držet tempo s davem, což bylo naštěstí akorát - 4:04/km, dobře jsem se tam postavil. Při druhém okruhu mi těsně před nosem proběhla Klára s batohem, joo, dnes byla děvčata v roli doprovodu a vlak se musí stihnout :-) Na čtvrtém kilometru jsem zahlédl mámu, křikl jsem "polévat vodou", sluníčko už docela hřálo. Na 5km jsem za běhu do sebe nalil co jsem jen stihl a vodu vylil na hlavu, což docela pomáhalo. První desítka byla tempem asi 4:10, pomyslel jsem si, že to je hodně rychlé na to, jaký kopec pak budu muset vyběhnout. O něco pomalejším tempem jsem ještě loni běhal městské maratony... Nicméně běželo se mi pořád dobře a lehce, úplně jiný pocit než před 2 lety, kdy mě bolela okostice a já se celý kopec nahoru dost trápil.
 
Další desítka začínala mírným kilometrovým stoupáním a pak to bylo takové zvlněné až do Lauterbrunnen. Ve stoupání se mi běželo evidentně lehčeji než ostatním kolem a pomalinku se sunul vpřed, aniž bych za to nějak moc tahal. V klesáních mi to tak dobře nešlo, to jsem jen držel krok s okolím. Běh byl v téhle části příjemnější i proto, že to celé bylo ve stínu, přesto jsem se důkladně občerstvoval a lil na sebe vodu. Na 20km jsem byl odhadem za 1:30 a na Míšu ztrácel asi 4 min. Pořád jsem si říkal, že to je rychlé a byl jsem fakt zvědavý co bude v prvním prudkém kopci do Wengenu. Ale pořád se mi běželo dost lehce, máma dle instrukcí stála s připravenou lahví vody, kterou jsem hned lil na hlavu a což jsem netušil, běžela za mnou, aby tu láhev odchytila - naštěstí voda v ní došla rychle a neběžela prý daleko, než jsem jí odhodil :-) Potřebovala ji na načepování vody na další domluvené místo ve Wengenu. V Lauterbrunnen jsme absolvovali ještě rovinatý 6km okruh, a pak nastalo brutální stoupání do Wengenu.
 
Předloni jsem hned na jeho úpatí přešel do chůze. Tentokrát jsem pomalinku do toho kopce klusal - už jsem ho jednou takhle vyběhl v tréninku na jaře a naštěstí to šlo stejně tak i přes ten rychlý začátek. Kolem mě jsem nikoho jiného neviděl, kdo by to běžel, všichni šli, a já se tak celý kopec posouval hodně dopředu, i když ten rozdíl v rychlosti byl malý. Po vyběhnutí až nahoru jsem si ulevil, v tomhle místě mě minule chytily strašné křeče a mě tehdy blesklo hlavou, a je konec... Takže jsem nabíral rychlost velmi opatrně a zase držel spíš tempo s ostatními, až po chvíli jsem zase začal jít dopředu, hlavně v kopcích. Na 30km ve Wengenu jsem byl za 2:29:03. Míša tam čekala spolu s Klárou a Adélou, dostal jsem další důkladnou sprchu, Míša chvilku běžela se mnou, tak jsem si ji dobíral jestli se mnou vyklusává a odvětila, že má co dělat se mě držet :-) No, ale měla už za sebou svůj maraton, batoh na zádech a ještě na mě lila vodu za běhu. Taky jsem dostal avízo, že Roman je kousek přede mnou, ale neviděl jsem ho. Když teď koukám do mezičasů, tak byl za mnou 11vt. (2:29:14), ale taky mohl být na startu dřív. Každopádně někde za 30km jsem ho nejspíš minul, ale netuším kde. Ve Wengenu i jiných vesnicích jsou špalíry mohutně povzbuzujících diváků a každou chvíli člověk slyší své zkomoleně vyslovené jméno, jak se to diváci snaží z čísla přečíst. Ale tohle povzbuzování je velmi příjemné. Táta do Wengenu dorazil na poslední chvíli, odložil si batoh s foťákem, podíval se dopředu a v tom mě už viděl běžet. Stihl akorát vyndat lahev s vodou a byl jsem fuč - bez fotky :-( Máma pak zkratkou ještě s jednou lahví doběhla za 31km, takže jsem dostal během 2km ve Wengenu dost důkladnou sprchu, což bylo mě velmi osvěžilo.
 
Za Wengenem následuje další prudší stoupání, po kterém se to táhne trošku mírněji až na 39km do Wixi. Posouval jsem se svým non-stop klusem pořád dopředu, ale pár kilometrů se mě držel nějaký rakušan, ovšem takovým nepříjemným stylem, po rovině běžel, a docela rychleji než já, ale každé stoupání šel, a neustále jsme se takhle předbíhali. Pak jsem ho už do kopce vždycky postrčil, ať taky běží a trochu s ním žertoval. Nakonec ho to moje postrkování asi utahalo a kus pod Wixi odpadl. Blížilo se poledne, a se 7km do cíle, po 3h. běhu mi nějak docvaklo, že to vlastně musí vyjít pod 4h., nějak jsem tomu nevěřil (dole v Lauterbrunnen mě kdosi předběhl, a když jsem se ho ptal na kolik běží, tak prý na 4:15, ale asi jsem ho vzal dávno zpátky v následném stoupání). Hlava ale těch 7km před cílem zavelela, 7km za hodinu, to prostě musím dát, to už musím i dojít, i když to je do kopce. Až do Wixi jsem to tedy vyklusal, pak už následoval asi 2km prudký kopec po hřebínku do asi 2200m, nejvyššího bodu tratě. Na začátku tohodle stoupání, kdy jsem pořád snažil udržet běh i s výskoky na balvany, se to najednou na úzké stezce zaštosovalo, zakopl jsem slušně o kámen, který jsem přes lidi přede mnou neviděl a už letěl. Jen mi blesklo hlavou - svalit se tady do té trávy mezi kameny, ať si nenatáhnu nějaký sval. Tak jsem si tam parádním kotrmelcem ustlal, česky hodně zaklel, nohy naštěstí v pohodě, ti přede mnou se rozestoupili, já se rychle sebral a proběhl mezi nimi. Poté jsem ale už taky přešel do chůze, stezka byla úzká a kamenitá a mě už začaly brát taky křeče, tak jsem už radši neblbnul a přesunul se dopředu jen když to šlo bez nějakého extra energetického výdaje a bylo na to místo. Takhle jsem se tady hrabal na kopec 2km, posledních 100m. byl opravdu úzký hřebínek, oblíbené to místo fotografů, s horou Jungfrau na pozadí jsou odtamtud hezké fotky. Ale raději jsem si dával zatraceně pozor, abych zase o něco nezakopl, stráň dolů byla hodně prudká a dole nekončící strž, ani jsem se tam raději nedíval.
 
Konečně nahoře, něco přes kilometr do cíle a zbývalo asi 7 minut. Jo, tak to už musí vyjít, chtěl jsem se z mírného kopečka rozběhnout a málem letěl na zem, křeče v obou nohách, jen jsem zase zaklel, šel přede mě nějaký švýcar a ještě někdo. Ještě tam bylo jedno drobné stoupání přes hřbet, tam jsem zase šel zpátky, ale švýcar už mi utíkal z prudkého kopce dolů. Pomalinku jsem se rozbíhal taky, a opatrně čím dál tím rychleji, nechtěl jsem letět na hubu, kdyby mě zas chytly křeče. Naštěstí si nohy daly říct, a úplně jsem se rozletěl. Zato pár metrů stoupání tunelem k jezírku mi dalo pořádně zabrat, jakákoliv změna  pohybu nebo profilu a hned šílené křeče. Pak to ale zase z kopce šlo, a švýcar byl přede mnou s každým metrem větší, ale pořád to nestačilo. Takhle to šlo pár set metrů, poslední stovku před cílem jsem to už pustil a zmáčknul jsem se co to šlo, to mi jde z tréninků s Kerteamem, a 30m před čárou jsem kolem něj doslova proletěl. Ještě pohled na časomíru v cíli, bylo tam ještě 3:58 a drobné, nakonec se to zastavilo na 3:59:01. Takže o víc jak 1/2h. rychleji než minule, to bych tedy nečekal, i přes to teplo mi to šlo velmi dobře. Za cílem jsem pak před sebou uviděl Romana Baláže, doběhl těsně za mnou, 4:01:08. Zašel jsem ještě na sprchu, i na masáže, kde ještě bylo poloprázdno (lýtka jsme měl jak beton, tohle mi dost pomohlo) a po chvíli ještě s ostatními na oběd.

Z Čechů nejlépe běžel za 3:20:30 Tomáš Ondráček, nedaleko za ním Honza Mrázek 3:25:11, další Petr Ulich už ve veteránech M40 za 3:50:22, pak moje maličkost taky M40 za 3:59:01, Roman Baláž M45 za 4:01:08, další češi následovali s časy za 4 a 1/2h a dál. Škoda Honzy Havlíčka, za Wengenem vzdal, mezičas tam měl 2:14. Pro mě je můj výsledek velmi cenný, můj maratonský sen bylo zdolat klasický městský maraton pod 3h., což se mi podařilo až letos v Curychu (2:52:28) a následně 3 týdny poté i v Praze (2:56). Zaběhnout si ale Jungfrau pod 4h. se tomuhle vyrovná, možná to i předčí. Je to jako takový druhý maratonský sen.
 
Ani v MS mužů to tedy nebylo nijak špatné, Ondráček s Mrázkem se umístili dost slušně. Počasí se vydařilo na celý víkend, vůbec několik dní tady vládne stále ještě léto, podzim má přijít ve středu, kdy má hodně pršet a ochladí se na max. 6°C.

Jirka Syrovátko, z Grindelwaldu
11.9.2012

Fotky na Picase: https://plus.google.com/photos/117633692558093003551/albums/5786836038225151185
Video: http://youtube.com/jsyrovat