V úterý brzy ráno po nepříliš prospané noci se ozývá mobil, "Dobrý den, televize Nova,...". O chvíli později další tel., "Dobrý den, pan Syrovátko? -tady ČTK,...". Takhle jsem si následující ráno po celkem úspěšně odběhnutém maratonu nepředstavoval ani v nejčernějších snech. Musel jsem se štípnout, jestli se mi to pro jistotu jen nezdá a zapnul TV, a dostal jsem ihned ujištění, že ne...

To že by někoho mohlo napadnout vybrat si za cíl nějaký velký maraton mě už kdysi napadlo, cíl ideální, velká skrumáž lidí na jednom místě, pozornost světa (aspoň toho sportovního) a praktická nemožnost zajištění 100% bezpečnosti, kvůli příliš velkému veřejně přístupnému prostoru, podél celé trati. Takovou myšlenku jsem ale hned zavrhl, to by přece bylo příliš absurdní. A přece se to stalo, v cíli letošního Bostonského maratonu explodovaly dvě bomby. Právě jsem vylezl v hotelovém pokoji ze sprchy, když mi zazvonil tel., volali mi rodiče, "Ty nevíš co se v Bostonu děje? Honem si zapni TV!...". Nevěřícně jsem na to zíral, byl jsem utahaný, nejradši bych normálně chvíli spal, ale nemohl jsem se odtrhnout od TV. Ještě mě napadlo jít přece jen podle plánu do města někam se najíst, ale rozhodně už co nejdál od cíle, jak jsem v TV pozoroval ten chaos, co se tam právě děl. I to jsem ale vzápětí přehodnotil po dalších informacích, že byla zastavena veřejná doprava (metro centrem jen projíždělo) a hlavně po informaci, že byly uzavřeny i mosty - jak bych se pak dostal zpět na hotel? Navíc se také doporučovalo vůbec nevycházet a dole na recepci už také hlídala policie. Vyrazil jsem tedy v podvečer do dražší a nijak výjímečné hotelové restaurace, která zažívala nebývalý zájem podobně postihnutých hladových maratonců.

Ke stolu mě pozvali dvě kolegyně - celé rodiny, jedna tam měla i malého kojence, dívali jsme se u večeře na zprávy (on ani žádný kanál snad nic jiného nevysílal) a diskutovali, co jiného se tam dalo taky dělat. Zbytek večera jsem dál zíral v pokoji na TV a padl únavou až asi v jednu v noci. Předtím mi ještě nasadili brouka do hlavy informací o bezpečnostních opatřeních platných na dalších 24h., přitom jsem se měl další den vracet. Nicméně ráno moudřejší večera a tak jsem usnul, aniž bych to nějak řešil. Druhý den se to naštěstí uklidnilo, centrum Bostonu se zdálo fungovat zcela normálně s vyjímkou stále uzavřené oblasti cíle. Po tom trošku šokujícím ránu, kdy jsem nevyspalý ze sebe ztěžka doloval nějaké smysluplné informace pro více nebo méně senzace chtivá média, jsem si řekl, že se přece jen aspoň trochu proběhnu. Vzal jsem to přes legendární MIT, kde se mi zalíbíla budova STATA, s velmi zvláštním tvarem a malým amfiteátrem z druhé strany. Co čert nechtěl, zrovna tady ve čtvrtek večer zastřelili onoho strážce. Doklusal jsem až na Newbury street, paralelní ulici s Boylston, kde byl cíl. Všude policista na každém rohu, plus hlídkující policisté na dohled od sebe, vždy po čtveřicích - asi momentálně nejbezpečnější místo. V jedné restauraci jsem se poměrně rychle najedl a pelášil dál, ještě mě tam uhnala jedna TV stanice k rozhovoru, i když jsem se bránil, že jsem stejně vše viděl jen v TV... Raději jsem ten cirkus rychle opustil, po tom, co jsem nahlédl z velké dálky k cíli a utíkal směrem na hotel, musel jsem ještě sbalit a odjet na letiště...

Boston

Přiletěl jsem vinou jiných obsazených letů už ve čtvrtek, a po krátké diskuzi s celníky na téma dovážených potravin a maratonu (musel jsem jim říct svůj BIB, zabavili mi rohlíky se salámem a popřáli hodně štěstí, že mě budou sledovat a fandit) odjel veřejnou dopravou, která je z letiště na jednu cestu zdarma. Na dva dny jsem se ubytoval přímo v centru, opravdu nedaleko od cíle. Hotel to byl velmi skromný, leč dost drahý, na to co poskytoval - hlavně hluk z nějakého místního nočního nebo hudebního klubu pod okny (hmm, okno byla jen plastová tabule, ani se to nedalo úplně dovřít), když pominu jeho velikost a opravdu skromné vybavení. Díky jet legu jsem se ale prospal velmi dobře a nic ani nevnímal. V pátek bylo opravdu "nádherné" počasí, skoro mrzlo, foukalo tak, že jsem měl chvílemi co dělat, abych to ustál a blížil se déšť, prípadně led a sníh. Vyrazil jsem ráno rovnou do přístavu, lodě jsou můj další koníček, takže byl snadný výběr. Vlny bičovaly pobřežní mola, dostal jsem se k nějakému Ferry Terminal, vlezl na molo, chvíli fotil a náhle se v té lidu-prázdnotě vynořila jak přízrak skupinka číňanů. Hrnuli se k menší výletní lodi na plavbu bostonským zálivem, kolem centra. Dle zásady "líná huba, holé neštěští" jsem šel ke kapitánovi u můstku a poptal se, kam plují a jestli si můžu někde koupit lístek. "Ty běžíš maraton? Odkud jsi? - z Prahy?, tam to znám, naskoč si a neřeš lístek...", nato hned odvázal loď a vyrazili jsme do vlnobití. Takže mé první pohledy na Boston byly z vody zálivu, strašně jsem tam vymrzl, i rčení "zima jak na lodi" by na to bylo málo.

Po návratu jsem s cílem se trochu prohřát vlezl do New England Aquarium. Pokud jde o to ohřátí, tak to zas tak žhavé nebylo. Budova akvária byla nevyhřívaná a v částech to tam dokonce profukovalo, takže jsem mrznul dál. Jediné místo, kde to tak trochu šlo, byla restaurace v té budově. Sice tam byl k jídlu (hranolky a hamburgery nejím) jen nějaký wrap (maso, zelenina a několik dalších ingrediencí, zabalených v placce a jemně zapečené na grilu), ale aspoň jsem trochu rozmrznul.

EXPO

Chvíli jsem ještě procházel centrum a zmrzlý jak preclík šel raději odpočívat odpoledne na hotel. Sobotní den už byl trochu lepší, spakoval jsem se, nechal kufr na recepci a vyrazil pěšky směr cíl maratonu a EXPO. V prostoru cíle probíhaly poslední přípravy a montáže zbylých drobností. Všude cvrkot, spousta dalších maratonců, ale i lidí jen přihlížejících - měl jsem pocit, že tohle město tím prostě žije. O kus dál už bylo EXPO. Na to kolik lidí tím vším muselo projít, vypadalo vše perfektně zorganizované, nikde žádné fronty a čekání. Výdej čísel v široké chodbě vedle vstupu do výstavní haly, nikde žádná tlačenice a navíc u mých čísel úplně prázdno. Tak jsem nejdřív zašel vedle to trochu prolézt a omrknout, případně i něco koupit, co kdyby bylo něco zajímavého. Narazil jsem opět na adidas Energy Boost, tentokrát za docela rozumnou cenu $150, tak jsem chvíli přemýšlel, že ty mé adidasy tempo už toho mají přece jen trošku odběháno, a taky mě lákalo ten zázrak vyzkoušet na ostro. Nakonec jsem tedy neodolal, a za chvíli jedny nesl v batohu - opravdu jsem v nich chtěl běžet. Po pravdě, prodávaly se jak čerstvé housky... O kus dál koukám, co je to za velký shluk lidí - stála tam Kathrine Switzer - Marathon Women: http://en.wikipedia.org/wiki/Kathrine_Switzer. Hned vedle začínala nějaka další fronta, šel jsem podle ní, stejně už jsem musel k východu a pro číslo, a za rohem viděl "nějakého" běžce, očividně unaveně, ale s úsměvem, rozdávajícího autogramy: jo, není snadné být běžeckou hvězdou :-) Ryan Hall: http://en.wikipedia.org/wiki/Ryan_Hall_(runner) - předloňský nejlepší američan (4. místo celk.), zaběhl 2:04:58 a svým rychlým úvodním tempem vyprovokoval pozdějšího keňského vítěze Geoffrey Mutai-e k tehdejšímu rekordnímu času 2:03:02, což je nejrychlejší maratonský čas na světě, ovšem samozřejmě neuznaný jako světový rekord.

Vyzvedl jsem si pak ještě startovní tašku, se slovy uznání o mém kvalifikačním času - američani jsou velmi slušní a galantní a každého dokáží potěšit, ale fakt je, že jsem si to číslo vyzvedával jen o stůl vpravo od elity. Stejně ale bylo přede mnou 1296 rychlejších přihlášených běžců. Na EXPU jsem se docela zdržel a poledne už dávno bylo pryč, vyhládlý jsem začal hledat těstoviny v nějaké restauraci hned na cílové rovince poblíž. Nakonec jsem něco našel asi 200m před cílem v restauraci Max Brenner. Těstoviny byly dobré, zahrádka restaurace hezky na sluníčku a kousek před cílem. Takové fajn místo, sem si musím po závodě zajít na oběd, říkal jsem si. Pár metrů vedle v pondělí odpoledne bouchla druhá nálož...

Boston a muzea

Po obědě jsem došel k hotelu a odjel se ubytovat na další hotel ve čtvrti Somerville. Ten už byl o několik tříd lepší a jen o málo dražší a díky nějakým nasysleným bodům z minulosti jsem platil jen menší část nutné sumy. Neděle už byla díky splněným povinnostem jen volným dnem a v už docela teplém počasí -ve chvílích kdy svítilo Slunce to už bylo na tričko- vyrazil pěšky směrem k centru. Zaujal mě menší pahorek, který stoupal lehce mezi domy, kde z boční ulice na něm vykoukla nějaká vysoká mohyla. Tak jsem tam zahnul. Byl to slavný pahorek Bunker Hill, odehrála se tam jedna z prvních bitev americké války o nezávislost s angličany v r. 1775 (http://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Bunker_Hill). Anličané, velmi dobře organizovaní a perfektně vyzbrojení, sice vyhráli, ale v bitvě samotné utrpěli v bojích s amatérskými bojovníky - Patrioty, velmi těžké ztráty - až polovina stavu anglické armády byla ztracena, vojáci byli buďto zabiti, nebo zranění a neschopní boje. Angličani vyšli z této bitvy tak otřeseni, že Patrioti v podstatě morálně vyhráli a naznačilo to další vývoj války. Muzeum jsem si důkladně prohlédl, velké moc nebylo, zajímavý byl také výstup po 294 schodech uvnitř monumentu do výšky 67m (http://en.wikipedia.org/wiki/Bunker_Hill_Monument). Vyšel jsem to velmi svižně, což ostatním činilo i pomalým výstupem problémy a každou chvíli zastavovali - není nad běžecký trénink :-)

O kus dál je USS Constitution Muzeum - http://www.ussconstitutionmuseum.org/. Je tam i ona USS Constitution (http://en.wikipedia.org/wiki/USS_Constitution), poměrně velká válečná loď z roku 1797. Do muzea jsem nešel, byť vstup byl jen dobrovolný, zajímala mě především loď a moc času už mi nezbývalo. Před vstupem je nutné se prokázat ID, žádný průkaz jsem neměl, protože jsem v podstatě vyběhl jen nalehko - měl jsem jen platební kartu. Vojenská stráž mi ale pokynula, ať jdu dál, maratonci jsou tu asi opravdu vítanými hosty :-) Pak ještě bezpečnostní prohlídka jak na letišti a hurá na palubu. Celou jsem si tu nádheru prolezl, nafotil a pak se ještě přidal ke skupince s výkladem. Překvapilo mě, že na takové lodi bylo až 500 členů posádky i s vojáky, museli tam být jak sardinky. Čas se krátil a musel jsem se vydat opět na pozdní oběd, našel jsem v centru, nedaleko od hokejové haly restauraci, dal si těstoviny, ještě obešel trochu centrum z druhé strany, kde jsem předtím nebyl (u vojenské základny pobřežní stráže, tam ale bez pardonu nikoho nepouštěli) a nakonec prolezl místní stálé tržiště, které vypadá jako takové centrum městského dění. O půl páté otevírali City Hall, kde byla pasta party. Postavil jsem se na konec už hodně dlouhého hada, ač jsem měl doporučený čas až o dvě hodiny později-ale to už jsem chtěl být téměř v posteli, s vidinou vstávání před 4-tou ranní. Fronta postupovala velmi svižně, žádné dlouhé čekání, stolů s výdejem byl opravdu dostatek, stolů uvnitř City Hall také, vyhrávala nám k tomu hudba, a atmosféra byla opravdu slavnostní. Stoly byly velké a kruhové, což poskytovalo i prostor na seznámení se s jinými kolegy. U mého stolu byl takový polo švýcar/američan, velmi sympatický, i s manželkou. U východu nám ještě rozdávali tašky se sladkostmi. Zpět jsem dojel metrem, už natolik unavený, že jsem nechtěl se vracet pěšky. Zábavné bylo kupování lístku, lze to jen v automatech, mou kartu to ne a ne vzít, potřebnou hotovost nebo mince jsem neměl a tak jsem prostě na radu jednoho místního jen prolezl přes turniket v momentě, kdy z protisměru další vycházel a bylo to vyřešené. Jen jsem ale netušil, jak to udělám druhý den, až se budu přesouvat před šestou k autobusům do centra.

Boston Marathon, trať

To jen takový úvod pro ty, co nevědí, kde se v Bostonu běží. Start je od r. 1924 přímo v Hopkintonu, kam byl přesunut z polí blíže k Bostonu, aby se tak dorovnala už tehdy oficiální maratonská distance na 42.195km, do té doby se od r. 1897 běhala kratší trať 24.5 mil (39.5km). Po startu v nadm. výšce 150m následuje ihned seběh z kopce, je tu dobré dát pozor na tempo a nepřepálit to, na prvních 2km se klesne asi o 50m. Po 5km se proběhne vesnicí Ashland, to už jsme ve výšce kolem 50m, pak je trať už rovinatější a po 10km jsme v dalším městečku Framingham. Následující kilometry až do poloviny jsou téměř po rovině, vyskytují se tu jen drobné kopečky a seběhy nestojící příliš za řeč, a silnice je občas více vystavená větru. Proběhne se další vesnicí Natick a na 19.km před Wellesly musí každý proběhnout tzv. "Scream tunnel" (křičícím tunelem, těžko se to překládá), děvčata z místní střední školy tu po obou stranách postávají a opravdu strašně křičí a snaží se závodníky uhnat na polibek, každá má na sobě nápis "Kiss me!!!". Za Wellesly už máme za sebou 21km, po několika dalších kilometrech je poměrně prudší kratší sešup, pak ale následují asi 4 kopečky, které už trošku stojí za řeč a každému trochu času uberou, poslední z nich "Heartbreak Hill", za vesnicí Newton, kde je nutné na pár stech metrech vystoupat asi 40m. Je to na 33.km, kde už toho většina maratonců začíná mít dost. Pak už následuje pozvolný seběh, předměstí Bostonu Brooklin, ještě několik kratičkých seběhů a ocitáme se už v ulicích Bostonu s vysokou "skleněnou" budovou Hancock Tower na dohled, kde už je cíl. Zbývá už jen pár kilometrů po rovince, ostrá zatáčka doprava, hned poté doleva a cílová rovinka a Boston Maraton máme za sebou.

Boston Marathon, závod

Po krátké diskuzi s ochrankou před turnikety do metra mě tam nakonec pustili zadarmo, naštěstí (trable s koupí lístků jsem už zmínil výše) a před šestou jsem už mířil do centra k autobusům. Vedle mě česky pozdravil další kolega Mario Junek, který společně s dalším čechem mířil taky na start. Měli v plánu čas kolem 4 hodin. Odjezdy byly docela dobře zorganizované, po asi 10 minutách už jsme seděli v typickém školním autobusu a mířili po dálnici k Hopkintonské škole, kde byla maratonská vesnice se zázemím po obrovskými stany. Cestou jsem ještě ospalý trošku dospával a trošku diskutoval s kolegy. U školy jsem si dal kafe, byly tam i banány a další jídlo i pití, člověk si pomalu s sebou nemusel nic brát. Na to kolik tam bylo lidí, jen samotných běžců na 23000, tak všude plno místa, fronty jen krátké, akorát sluníčko by mohlo víc hřát. 2.5h čekání bylo dost nudné, nakonec jsem většinu času strávil před školou, kde to bylo trochu chráněné proti větru a hlavně na sluníčku, které líně začánalo přece jen hřát, aspoň před stěnami školy. Necelou hodinu před startem jsem si ještě odskočil na toalety, vysvlékl se do kraťasů a trička a nechal v zavazadlovém autobusu svůj batoh. Pak už jsem raději chvátal na start, měl jsem to skoro 1.5km, a snažil se u toho, pomalinku v těch davech jak to šlo, rozklusávat.

Startovalo se ve třech vlnách (po 20 minutách) a každá vlna byla ještě rozdělená na koridory podle dosažených kvalifikačních časů. Vše bylo perfektně zorganizované a taky hlídané, každý musel jen do toho svého koridoru a nikam jinam. Můj koridor byl jen kousek od startu elity a podle kvalifikačních časů mělo být přede mnou teoreticky 1296 rychlejších běžců, takže jsem se ani necpal nikam dopředu. Přesně v 10 se ozval výstřel a o necelou minutu později už jsem překračoval startovní čáru. Tempo z kopečka jsem držel mírné, dokonce přes 4min/km, než se ten dav trochu rozhýbal. Musím říct, že ty první 2km bylo opravdu husto, a i kdybych chtěl předběhnout, tak by to prostě nešlo. Ale vůbec to nevadilo, okolí drželo tempo asi tak ty 4min/km, bylo vidět, že ty kvalifikační časy k něčemu jsou dobré. Nikdo se z toho nijak nevymykal. První desítka byla na mě celkem rychlá, po 5km a většinou klesání na nich jsem měl průměr asi 3:57min/km, po 10km to už bylo 3:59min/km. Pak následovala rovinatější pasáž až do půlky. Podle mírně vyšší tepovky jsem tam za to dost tahal ve snaze udržet tempo těsně nad 4min/km, ale v půlce jsem tam měl už přesto asi 4:03 (čas 1:25:24). S vyhlídkou následující kopcovitější části to rozhodně už na nějaký osobák (pod 2:51) nevypadalo. Do té půlky se taky občas běželo na otevřenějším prostranství a protivítr kolem 3m/s byl dost nepříjemný a někdy jsem se raději za někoho schoval. V "Scream tunnel" u Wellesley jsem samozřejmě nezastavoval :-) Můj cíl byl pod 3hod. a musel jsem do toho dávat už docela moc sil a tak to nebylo nijak jisté.

Ve třetí desítce se už začínaly vyskytovat kopečky, byly tam tři, které stály za řeč, resp. takové, které mi na každém stoupání ubraly asi vt. na průměrném tempu, což mě opravdu moc netěšilo a to mě ještě čekal Heartbreak Hill, který je z nich přece jen nejvýraznější. Ostatním to ale taky dávalo zabrat, i když velká část to vyklusávala celkem svižně. Po 30km jsem už měl tedy průměr 4:07 a blížil se k onomu slavnému kopci. Na mapě to nijak zvláštně nevypadá, ale na 33km už jsem to dost pociťoval. Byl i dost prudký a tempo se tam opravdu zpomalilo, výjimečně ho někdo i jen šel, já se tam velmi mírně posunul vpřed, po dlouhých kilometrech, kdy jsem naopak mírně ztrácel - pokud jde o pozice. Vyběhl jsem nahoru, už se tam i častěji vyskytovaly takové neoficiální občerstvovací stanice, děcka s radostí rozdávali vodu nebo led. Ty oficiální občerstvovačky byly vždy po 2 mílích, ale tam kde byly kopečky to bylo i míň. Už od startu jsem na sebe poctivě lil vodu, protože sluníčko už mi začínalo být nepříjemné a musel se ochlazovat. Seběh z Heartbreak Hill už mi ale dával zabrat, už jsem toho měl tak akorát dost a k tempu 4 jsem se už ani zdaleka nepřibližoval - aktuální průměr v té chvíli (mezi 30-40km) byl jen 4:22min/km. Pokud jsem nějaké pozice získal ve stoupání, tak v seběhu jsem je záhy zase nejspíš ztratil, i když už tam bylo i pár pomalejších kolegů. Cíl se už rychle blížil, další seběh, ostřejší zatáčka doleva, pár kilometrů rovinka už v ulicích Bostonu, jeden drobný kopeček, drobný seběh, další rovinka, a 40km. Tam jsem se přinutil i přes křečové signály k trošku rychlejšímu tempu, už to bylo takřka na dohled, a začal se posouvat trochu dopředu. Ještě ostrá zatáčka doprava, pak hned doleva a snad nekonečně dlouhá cílová rovinka. Davy diváků po celé délce trati neuvěřitelně povzbuzovaly, bylo jich tam na půl milionu a byly úplně všude. Cílová rovinka byla úplně obsypaná a byl tam snad stejný ryk a řev jako ve "Scream tunnel". Ještě tribuna pro VIP, a cílová čára pode mnou. Proběhl jsem tam, šťastný a s radostí, že se mi i v Bostonu podařilo zaběhnout poměrně dobrý čas - 2:56:50, s něčím takovým jsem mohl počítat, pokud nebude moc jančit počasí.

Za cílem nastalo takové divné ticho, žádní diváci, jen organizátoři a dobrovolníci - voda, medaile a hlavně nás všechny odháněli dál, směr autobusy s našimi batohy. Prostě tam nebylo dost místa a všichni dobíhající hned museli vypadnout pryč. K těm autobusům jsme to měli snad ještě kilometr v ohrazené ulici a já za tu dobu už vychladnul a začal se klepat zimou. Vyzvedl jsem si batoh, opět bez fronty a čekání, v tomhle to snad byl nejlíp po všech stránkách zorganizovaný maraton - s ohledem na počet startujících. Pak už jsem konečně vyšel z ohrazeného prostoru ven do ulice, zpět k prostoru cíle se ale stejně nešlo dostat, tam byly zase zábrany a policie bedlivě hlídala. Našel jsem si tedy kousek místa na sluníčku a chvíli čekal, jestli mě vysuší. Nechal jsem si tam udělat pár fotek, a pak se rozhodl, že takhle se tu stejně neusuším, a že musím prostě rychle do hotelu do sprchy a pak se tu vrátím. Do restaurace Max Brenner bych se stejně těžko dostával, musel bych to obcházet přes několik bloků zpět a na to jsem ani v té chvíli neměl sílu. Vlezl jsem tedy do metra a spokojený, ač klepající se zimou odjížděl k hotelu. Potkal jsem tam běžce s číslem pod 400, zeptal jsem se ho , co že to měl za kvalifikační čas - údajně 2:39. Ale v Bostonu to běžel stejně jako já za 2:56, asi neměl holt svůj den. Hodinu po doběhu jsem tedy už šel k hotelu, šíleně mi vyhládlo, že jsem 200m před hotelem udělal raději zastávku v odporném Donkin Donuts, nikdy bych tam nic nesnědl, ale já už měl pocit, že těch 200m do hotelu už nedám :-) Snědl jsem nějaký odporný hamburger (s vajíčkem a šunkou, to by šlo, ale to jejich pečivo je fakt hnusné). Pak jsem se přesunul do hotelového pokoje, dal si sprchu a pak jako opařený sledoval to co se dělo po víc jak hodině v cíli, kdy jsem odtamtud odešel. Docvaklo mi, že žádná party tam nebude a že se ani nepodívám do centra.

Jirka Syrovátko

Výsledky:

http://www.baa.org/individual.html (můj BIB 1297)

Wiki, Boston Marathon: http://en.wikipedia.org/wiki/Boston_Marathon, historie, trasa, a pod.

http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_winners_of_the_Boston_Marathon, vítězové, časy

Fotky:

http://www.facebook.com/media/set/?set=a.4822817567572.1073741830.1210445504&type=1&l=90142b639d - Boston

http://www.facebook.com/media/set/?set=a.4827011032406.1073741831.1210445504&type=1&l=e476915f2f - Boston Marathon

http://www.facebook.com/media/set/?set=a.4843757851066.1073741832.1210445504&type=1&l=980b7b6924 - Boston after bombing