Tenhle horský maraton byl před třemi lety mou premiérou, co se týče horských běhů vůbec. Nádherná trať v čistém horském prostředí, vedoucí ze Silbertalu ve výšce asi 800m, přes horské sedlo téměř ve 2000m, do cíle v St. Antonu, ve výšce asi 1200m. Tehdy jsem vůbec neměl zkušenosti z nějakých větších kopců, kromě toho, že jsem pokusně vyklusal asi kilometrové převýšení na běhátku. Notabene ani těch klasických maratonů jsem moc za sebou ještě taky neměl, i když jsem se už tehdy na jaře v Curychu přiblížil docela blízko ke 3 hodinám (3:05). Na startu jsem potkal k mému překvapení i Honzu Prokopa, a pár prvních kilometrů jsem s ním i běžel. Jakmile ale přišlo první větší stoupání, bylo jasné, že musím zpomalit, bylo opravdu teplo a neběželo se mi moc dobře. Honza mi mizel v kopci, a já v půlce většího stoupání už jen šel a Honzu jsem od té chvíle neviděl až do cíle. Od té chvíle to bylo dost protrápené, jen jsem si trošičku užil technickou pasáž v sedle, kde se muselo přaskakovat i po balvanech a byla to taková kamzičí stezka. Málem jsem se při jednom skoku přerazil, když mě najednou ve vzduchu chutla strašná křeč do lýtka a já byl rád, že jsem to vůbec ustál a hned radši jen šel. Ani z kopce to nebylo nic moc, tedy z kopce to běžet šlo docela rychle, ale na rovině už to bylo dole hodně utrápené a hlavně bylo příšerné horko, v St. Antonu snad až 35°C. U občerstvovačky jsem raději vystál frontu na vodu z hadice od hasičů a teprve na cílové rovince do kopce si zafinišoval, z čehož jsem měl radost, neb jsem zdolal zpět 2 borce, co mi pár kilometrů na rovině před cílem odskočili. Čas tehdy 4:13 nic moc, ale s tím se dalo na prvním takovém horském běhu počítat, a navíc to vedro...

Letošní ročník jsem už měl trošku vyšší ambice a představy, po loňském Jungfrau zdolaném pod 4h. jsem měl stejný a spíš i větší cíl i tady v Montafonu, vzhledem k milosrdnějšímu profilu, kdy druhá půlka je (téměř) pořád z kopce. I předpověď počasí byla do poslední chvíle celkem dobrá, až teprve v reálu se z toho nakonec vyklubalo docela vedro, i když menší, než před 3 lety. Ratolesti jsem spolu s drahou polovičkou zanechal v Silbertalu, děcka si odběhli 900m kinder lauf, syn byl 4., dcera startovala k její smůle už s většími a byla někde v polovině pole. Oba si to ale užili, za startovné 5,- Euro dostal každý hezkou tašku na rameno a triko. Tratí bylo více, včetně Nordic Walking (jeden z nich zhruba po trase maratonu), další běhy pak byly i v cílovém městečku St. Anton. Maraton startoval v 9 ráno, dětské běhy až víc jak půl hodiny po něm (začátek maratonu vedl skrz Silbertal a po 4km se v protisměru opět probíhalo už směrem k St. Antonu do kopce a tak se muselo počkat, až všichni proběhnou).

Ještě minutu před startem jsem měl pocit žízně a prosil pořadatele o vodu vedle v hasičárně, kde měli zázemí, rychle do sebe hodil pár loků a vběhl do chumlu na start. První dva kilometry vedou Silbertalem z mírného klesání, jeden borec vpředu trochu rychle začal mizet, ale já se držel ve skupince za ním, tempo asi 3:45. Už jsem věděl, že blbnout se tu nevyplácí, a tak si hlídal aby se mi běželo dostatečně lehce a nenatahoval moc krok. A nechal jsem se proto i v klidu občas někým předběhnout. Nicméně pozice nebylo těžké spočítat, pohyboval jsem se kolem 12 místa. Po otočce a prudším kopečku jsem nechal odskočit celou skupinku, ta se pak dále potrhala a šel jsem to svým tempem, tak jak jsem potřeboval. Občas se tam ještě prohodily nějaké pozice, při prudkém klesání kolem kostela a návratu do prostoru startu, jsem zase ocas skupinky stáhnul a startem po 4km už v opačném směru probíhal asi na 15. pozici. Přede mnou mě sice provokovala první běžkyně, ale když mi odskočila a začala lehce táhnout celou skupinku ještě než se rozpadla, tak jsem ji nechal být, vypadala, že to zaběhne dost rychle.

V začátku stoupání za Silbertalem jsme se seběhli s jedním kolegou, trošku jsme začali klábosit. Loňský Jungfrau zaběhl o pár minut líp než já, tak jsem si říkal, že asi běžím moc rychle, ale vyklusali jsme takhle i celý prudší kopec až k občerstvovačce na 12km, kde mi začal přece jen mírně utíkat. Před tím jsme ale ještě jednoho kolegu zdolali, který nám oběma trošku utekl v prudkém kopci níž a evidentně toho začínal mít dost. Další pasáž až do sedla jsem už vybíhal osamoceně, kolega byl stále v dohledu, zdolali jsme oba dalšího pomalejšího běžce a u občerstvovačky nahoře před sedlem jsem doběhl další dva, a jelikož se tam zdrželi o dost déle, tak jsem byl najednou asi na 11. pozici, což mi ale vydrželo jen chvíli v technické 2km pasáži přes sedlo. Byla to rozhodně nejhezčí část celého maratonu, stezka mezi balvany, kolem jezírek, prostě nádhera, jen nebyl moc čas koukat kolem. Raději jen pod nohy a pečlivě výbírat místo dopadu, což jsem musel někdy i těsně před dopadem měnit a prudce balancovat. Tyhle pohyby rozhodně nesvědčí unaveným nohám a někteří raději i velkou část jdou. Najednou jsem měl asi minutu před sebou opět první běžkyni, zároveň mi ale na záda pořád dýchal kolega, kterému jsem utekl od poslední občerstvovačky.

V půlce jsem byl v sedle za necelé 2 hodinky a nebylo to nějak moc namáhavé, cítil jsem se docela v pohodě. Před začátkem klesání byla další občerstvovačka, ten kolega co mi dýchal na záda ji vyřídil opravdu rychle a hned byl pryč, já raději zastavil, abych se napil a vydal se za ním. I když jsem z prudkého klesání natáhl krok, tak nebyla šance, vzdaloval se mi (no, taky byl o hlavu vyšší...). Pár kilometrů v seběhu jsem tak absolvoval opět zcela osamoceně, za mnou daleko nikdo nebyl. Na 28km je takové dosti prudké stoupání (asi 80m převýšení), po těch několika velmi rychlých kilometrech z kopce to dá nohám fakt zabrat, až jsem na pár metrů přešel do chůze. Pak se opět rozletěl z prudkých serpentin dolů, neb jsem zpozoroval dalšího pomalejšího kolegu a proběhl kolem něj jak vítr. Dalších už víc rovinatějších a nudných 9km do St. Antonu po asfaltové cestě lesem jsem zase běžel naprosto sám, nikdo v dohledu přede mnou, ani za mnou. Držel jsem takové lehké tempo a moc sil jsem do toho nedával, jak jsem nikoho neviděl, tak mě to ukolébávalo. Při proběhnutí u občerstvovačky na začátku St. Antonu jsem se už začínal obávat té letos bohužel změněné trati. Sice jsem viděl před odjezdem z domu mapku, ale v reálu to pak vše vypadá jinak, zvláště takové lahůdky a vychytávky, jako kličky kolem domu s proběhnutím brankou v plotu. 

Seběhl jsem cik cak sjezdovku a první problém - rozcestí na pěšině, jedna cesta rovně, druhá mírně vpravo, ukazatel pár metrů před rozcestím zcela nelogicky na levé straně ukazující doprava, ale prosím tak, že šipka směřovala zcela neurčitě spíš rovně. Co to má ksakru být? Stojím a koukám, kudy asi tak ta trasa by mohla vést. Doprava do branky v plotu, kterou je třeba otevřít? Nebo rovně dolů? Běžím k brance, zdráhám se proběhnout dál, vracím se, rozhlížím, absolutně nikdo v dohledu. Nedá se nic dělat, šipka vpravo, jde se vpravo. Běžím tedy doprava, otevírám branku a běžím dál, uff, po dalších 50m, šipka na cestě. Po dalších 100m, se vracím na stezku, po které bych přiběhl, kdybych to vzal rovně (a ani bych po pravdě neměl moc šancí poznat, že jsem to de facto asi o 100m zkrátil, prostě bych si toho nevšiml). Běžím tedy dál, kličkuje se po silnici mezi jednotlivými domy, šipky na silnici zatím jsou, přiběhnu na kruháč kousek nad cílem, podle mapky vím, že se tam trať otočí zase skoro zpět, ale kudy? Naštěstí tu stojí pořadatel a po zastavení a tázavém pohledu mávne rukou směrem, kam se mám vydat. Přesto jsem to na rozcestí tak úplně netrefil, ale ihned směr zkorigoval a po 50m opouštím kruháč po správné trase, cyklostezkou do podjezdu pod silnici, která byla za horizontem dobře schovaná. Následuje místo, kde se nedá zabloudit a na asi 500m travnaté plochy se trať vrací a já tak vidím opět toho kolegu se kterým jsme klábosili asi 2 minuty přede mnou, navzájem se ještě povzbuzujeme, minutu za ním ještě další, kterého už mírně stahuju.

Oběhnu nádraží, cesta vede prudkým seběhem lesem, daleko před sebe nevidím, takže mi oba zase zmizeli z dohledu. Jsem konečně dole, podle zapamatované mapky přes mostek a říčku doleva, ale nějak si zase nejsem jistý. Po břehu pokračuje stezka rovně ale jen za řekou do louky, kde nic jiného není, na mostku je modrá šipka, ta ale ukazuje jak vlevo, tak současně i vpravo, jak se už jednou změněná trasa na poslední chvíli zase měnila, tak to jen dost neumětelsky přemalovali... Navíc stejně nelogicky jako v předešlých případech je na pravé straně pár metrů před rozcestím šipka vlevo, ovšem směřující zcela neurčitě přesně doprostřed mezi obě cesty. Stojím, kudy sakra to tady myslí? Opět nikoho nevidím vpředu, nikdo se neblíží ani ze zadu, ale za mostkem jsem si všiml občerstvovačky, běžím tedy doleva přes most, zastavuji, ukazuji odkud jsem přiběhl a ptám se na cestu. Zárověň vidím, že z jiné strany z druhého břehu jde další modrá šipka a po chvilce tam jeden borec odtamtud přiběhl. Obsluha občerstvovačky mě ale posílá do cíle! Stojím, odmítám běžet dál, dokud nebudu mít jistotu a opakuji svůj dotaz ještě 3x a důrazně ukazuji odkud jsem přiběhl a že je to úplně odjinud než ten druhý, co se zrovna občerstvuje. Stále mě posílají směr cíl, jako by ignorovali můj dotaz. Měl jsem už chuť být sprostý, ale to se nehodí, oni jen dělají svou práci. Vracím se zpět přes mostek, obsluha občerstvovačky na mě šíleně řve, né, tam né, na druhou stranu!!! Teď už fakt znejistím, ztratil jsem snad minutu a nemůžu tady přece trčet věčně, vracím se ke stolku, kolega už vyrazil k cíli, hodil jsem na sebe vodu a běžím za ním, aspoň za někým poběžím a nebudu bloudit.

Po 200m jsem ho stáhl, Garmin ukazuje 40.5km a najednou jsme na loňské trase, kde to bylo už jen kousek do cíle. Nevěřím, pevně doufám, že občerstvovačka přece musí znát trasu a že bude ještě nějaká prodlužovací smyčka, jak na poslední chvíli měnili trať. Není, běží se po cílové rovince městem, a rovnou do cíle, jsem tak naštvaný, že ani nevnímám, že jsem (netušil jsem že v té chvíli 7. závodníkovi) kolegovi z občerstvovačky utekl a vběhl do cíle, ani nekoukal na čas, jen na vzdálenost, 41km. Bylo jasné, že je to naprosto špatně. Byl jsem jak opařený a veškerý zážitek fuč. Chvíli jsem se poflakoval kolem cíle, pak vyzvedl batoh a pak si řekl že se musím vrátit zpět k občerstvovačce a zjistit, jak to tam vlastně je. Po chvíli mě doběhl kolega, ten s kterým jsme klábosili na začátku a který byl ještě 3km před cílem 2 minuty přede mnou, aby mi pogratuloval. Měl čas o 5 minut horší než já, což jen potvrdilo, že jsem to někde zkrátil. On si ale taky na značení stěžoval, a taky někde ztratil zkoumáním kudy dál. Přišel jsem k mostku a hned bylo jasno. Teď už tam stál pořadatel na motorce, a ačkoliv šipka ukazovala vlevo, posílal všechny (teď už byl taky velmi hustý provoz) rovně. Vytočený jak nevím co, odmáčkl jsem New Lap na Garminu, zmáčkl Start a s batohem na zádech vyběhl na trať od toho místa, kde jsem odbočil. Proběhl jsem to za necelých osm minut a z druhého břehu se vrátil k občerstvovačce. Těm už to docvaklo, hned jak mě tam viděli. Nenadával jsem jim, ale dost důrazně jsem vysvětloval, co se stalo a v čem a kde je chyba: mizerné značení, křížení trasy ve 4 směrech (pravda že oddělené mostkem) a hlavně fakt, že mě poslali místo správným směrem rovnou do cíle. To potvrzoval každý další běžec, který tam přiběhl - každý zastavil a s rozpačitým výrazem kouknul na pořadatele na motorce, který jen ležérně mávnul rukou, "rovně".

Stačilo by tak málo, dát prostě správnou ceduli s šipkou na správné místo, mezi ty dvě cesty, a nikdo se nemusí ani zastavit, aby mu to bylo jasné. Ale když notně unavení běžci, musí řešit pořadatelské rébusy, je to dost špatné. Případně ještě pro jistotu po 10-20m dát další šipku, aby měl člověk za rozcestím jistotu, že opravdu běží správně a pak není už vůbec problém.

Vrátil jsem se tedy zpět do cíle, vyhledal pořadatele, vysvětlil co se stalo a požádal je, aby mě tam nenechávali s tím časem co mi změřili (to bylo nějakých 3:40). Ukázal jsem jim Garmina s časem onoho vynechaného okruhu a poprosil je, ať to tam alespoň přičtou. Naštěstí vykázali dostatek pochopení a ihned mi to tam připsali, ani o ničem jiném nediskutovali. Snad to tak bylo alespoň spravedlivé v tom pohledu, že nikdo tak nebyl poškozen, já nic nezískal, s batohem na zádech jsem to neběžel rozhodně rychleji, než při finiši při konci maratonu a ani za mnou nikdo nebyl tak blízko, abych poškodil já sebe. Maximálně jsem možná přišel o jedno místo, ti přede mnou ještě stihli jednoho zdolat. Alespoň ze mě spadl ten ne zrovna dobrý pocit a noční můra coby běžce, že jsem proběhl cílem na místě, kam jsem jaksi vůbec nepatřil. Ještě k měření času, použilo se tu něco, co jsem dosud ještě neviděl a sice na čísle byly vytištěné dva pruhy papíru k odtržení s číslem a ze spodu byl nalepený jednorázový čip. Ten proužek se zašněroval do tkaniček, velmi jednoduché a elegantní.

Když jsem dobíhal do cíle, všiml jsem si před sebou vítězky, přiběhla za 3:40 a v seběhu mi tedy dost utekla - asi tak o 6 minut na 20km. Nahoře přitom už vypadala, že přes to sedlo jí to moc nejde, ale z kopce a po rovině to táhla neskutečně. Evidentně jsem se dolů šetřil a později po rovině se nikam moc nehnal. V cíli bylo vše jinak naprosto perfektně zorganizované, batohy hned vedle cíle v úschovně, občerstvení v podobě nápojů a různého čerstvého ovoce bylo dokonalé. V ceně je i místní fitness a wellnes centrum s bazénem. A v okolí cíle i na cílové rovince několik restaurací, kam bych normálně nejspíš zašel, ale s tím mým lítáním okolo zkrácené trati jsem nějak ani pak neměl na nic chuť a před cestou na nádraží k vlaku si dal jen zmrzlinu, přece jen bylo už dost horko.

Jelikož start a cíl jsou od sebe logisticky hodně daleko, transport lidí na start, případně obráceně z cíle zpět, vyřešili pořadatelé velmi elegantně. V ceně startovného je místní doprava mezi Silbertalem-Schruns-Bludenz-St. Anton zdarma, v tašce byl jeden lístek na tuhle trasu. Od nádraží v Schruns byly do Silbertalu navíc vypraveny zvláštní autobusy, také zdarma, v několika časech. Vzhledem k tomu, že tam cestovaly i rodiny a doprovod, případně děti na start dětských závodů, tak se to docela hodilo. Chvíli před 15h jsem tedy vyrazil z cíle k nedalekému vlaku. OBB nakoupilo nedávno několik desítek souprav RailJet a jedna z nich zrovna zastavila i v St. Antonu, po cestě do Curychu. Nastoupil jsem, usadil se v přepychovém vagóně, a zapnul WiFi na telefonu, fungovalo to velmi svižně, kromě tunelů ovšem. Během půlhodinky do Bludenz jsem stihl vše potřebné vyřidit. V tomhle vlaku je i při jízdě naprosté ticho a dokonce i na takové staré trati v prudkém klesání do Bludenz člověk pomalu ani necítí, že jede. Tam jsem pak přestoupil do dalšího vlaku, jímž byla moderní regionální souprava 4124 Talent, a po dalších 15min. vystoupil v Schruns. Bylo už docela velké vedro, 32°C a zamířil jsem tedy rovnou na koupaliště, kde už byl zbytek rodiny.

Jirka Syrovátko, Montafon, 10.7.2013

Fotky: http://www.facebook.com/media/set/?set=a.10200372416212247.1073741843.1210445504&type=1&l=f44b0f76b3

Výsledky: http://my4.raceresult.com/details/results.php?lang=de&page=6&eventid=13309&contest=2&name=Ergebnislisten%7CErgebnisliste%20MW&format=view (nebo http://my4.raceresult.com/details/index.php?page=4&eventid=13309&lang=de)

Fotky na alphafoto.com: http://www.alphafoto.com/images.php?runID=468&sn=195